Hlavou mi projelo všechno najednou — porušení pravidel, výtka, vyhazov, možná i pokuta. Ruce se mi třásly, když jsem si je utírala o zástěru. Podlaha pod nohama byla najednou nejistá, jako bych udělala krok do prázdna.Vedoucí vyšla z kanceláře s tím napjatým výrazem, který obvykle znamená problém. Policista se představil, slušně přikývl a požádal nás, abychom šli dozadu. Dveře se zavřely. Prodejna zůstala venku — s hlukem, frontami a obyčejným světem, ze kterého mě právě vytrhli.

„Víte, že tohle se nesmí?“ zeptala se vedoucí a zkřížila ruce.

Přikývla jsem. V krku jsem měla sucho. Nechtěla jsem se obhajovat. Upřímně — bylo mi to jedno. Udělala bych to znovu.

Policista si odkašlal a zvedl ruku, jako by ten rozhovor zastavoval.

„Omlouvám se, ale došlo k nedorozumění. Nejsem tady kvůli stížnosti.“

Vytáhl z kapsy přeložený list papíru a položil ho na stůl.

„Před třemi dny nám volala žena. Plakala tak, že jsme jí zpočátku sotva rozuměli. Nehlásila trestný čin. Ptala se, jak najít jednoho člověka.“

Vedoucí se zamračila. Já se dívala na papír, jako by mohl vybuchnout.

„Ta žena,“ pokračoval, „ten den plánovala, že večer skončí. Neměla peníze, podporu, sílu. Dvě malé děti, pronajatý pokoj, odpojený telefon. Přiznala, že už věděla, co udělá.“

V místnosti bylo najednou dusno. Slyšela jsem hučení lednice za zdí.

„Ale pak,“ podíval se na mě přímo, „někdo zaplatil jejím dětem jablka. A cereálie. A udělal to tak, jako by to byla maličkost. Jako by svět ještě nebyl úplně zlomený.“

Musela jsem si sednout. Nohy mě přestaly poslouchat.

„Řekla, že v tu chvíli se poprvé po dlouhé době necítila neviditelná. A rozhodla se žít. Kvůli dětem. A kvůli tomu, aby jednou tuhle laskavost vrátila dál.“

Vedoucí se tiše nadechla.

„Chtěla vám tohle předat,“ řekl policista a podal mi obálku.

Uvnitř byla dětská kresba — křivě vystřižená jablka, pastelky, nejistá písmena.
Děkujeme, paní z obchodu. Jíme teď jablka každý den.

„A ještě něco,“ dodal tiše. „Zítra nastupuje do nové práce. Noční směny. A děti půjdou spát s plným břichem.“

Vstal.

„Někdy,“ řekl u dveří, „nejdůležitější věci v naší práci nezačínají zločinem. Ale obyčejnou lidskou dobrotou. Dnes jsem přišel jen poděkovat.“

Dveře se zavřely.

Vedoucí dlouho mlčela. Pak se otočila k oknu a rychle si otřela oči.

„Běž,“ řekla nakonec. „Dej si pět minut pauzu. Na můj účet.“

Vrátila jsem se za pokladnu. Fronta tam pořád byla. Lidé spěchali jako vždy.

Po pásu znovu jezdila jablka.
Obyčejná jablka.

Jen já už věděla, že někdy můžou vážit víc než celý svět.