Dlouhý stůl se prohýbal pod váhou předkrmů, salátů a dezertů, jako by hojnost měla zakrýt napětí, které viselo ve vzduchu. Sklenice cinkaly, smích byl o tón vyšší, než by měl být přirozený.
Růžena Janečeková seděla v čele stolu vzpřímeně, s výrazem ženy, která celý život rozhodovala o všem podstatném. Sedmdesát let – a ani náznak slabosti. Její pohled sklouzl po Lence, zastavil se na smaragdových šatech s odhalenými rameny.

„Tak přece jen jsi zvolila něco… výrazného,“ pronesla s úsměvem, který byl ostřejší než nůž na dort.

Několik hostů rozpačitě ztichlo. Radovan si nervózně upravil manžetu. Lenka ucítila známé bodnutí v hrudi. Kolikrát už slyšela poznámky o svém původu? O tom, že „děvče z vesnice“ by mělo být vděčné, že vůbec sedí u tohohle stolu?

Dnes to ale chutnalo jinak. Jako poslední kapka do už plné sklenice.

Zvedla číši.

„Na zdraví oslavenkyně,“ řekla klidně. „A také na upřímnost. Ta je přece v rodině to nejdůležitější.“

Ticho se rozprostřelo po místnosti jako těžká opona.

Růžena lehce přimhouřila oči. „Co tím naznačuješ?“

Naznačuješ. Jako by pravda byla drzost.

Lenka se nadechla. V hlavě jí znovu zazněl rozhovor, který před měsícem náhodou zaslechla. O bytech. O přepisech. O tom, že „ta holka“ nikdy nic nedostane.

„Například to, že byt, ve kterém s Radovanem žijeme, není napsaný na něj,“ pokračovala pevně. „Ale na vás. A že už máte připravené dokumenty, abyste ho převedla na Jaromíra.“

Jméno mladšího syna se v místnosti odrazilo jako rána.

Radovan zbledl. „Lenko, prosím…“

„Prosím co?“ otočila se k němu. „Abych mlčela? Jako vždycky? Abych se usmívala a děkovala?“

Hosté si začali vyměňovat pohledy. Někdo odložil příbor.

Růžena položila sklenici s ledovým klidem. „Chtěla jsem jen jistotu, že majetek zůstane v rodině.“

„Já nejsem rodina?“ zeptala se Lenka tiše, ale tak, že bylo slyšet každé slovo. „Nebo jsem jen dočasná položka?“

Radovan sklopil oči. A v tom pohybu bylo víc odpovědi, než by chtěla slyšet.

Náhle si uvědomila, že nejde jen o byt. Jde o roky drobných ponížení, o nekonečné „neprovokuj“, o kompromisy, které vždycky dělala jen ona.

„Vyrůstala jsem na vesnici,“ řekla pomalu. „Tam nás učili, že když si někoho vezmeš, stojíš při něm. Ne za maminkou.“

Radovan ztuhl. „To přeháníš.“

„Ne. Jen jsem konečně přestala zmenšovat sama sebe.“

Sundala prsten. Bez divadla, bez slz. Položila ho vedle talíře s dortem, jako by šlo o obyčejnou věc.

„Muž, který nedokáže ochránit svou ženu před vlastní matkou, není partner. Je to jen syn.“

V místnosti by bylo slyšet spadnout špendlík.

Růžena otevřela ústa, ale tentokrát nenalezla slova. Možná poprvé.

Lenka se otočila a zamířila ke dveřím. Za zády se ozval šepot, někdo ji oslovil jménem. Radovan ji dohonil až na chodbě.

„Zničila jsi mámě narozeniny,“ sykl.

Zastavila se. V očích neměla slzy. Jen klid, který přichází po rozhodnutí.

„Ne. Jen jsem přestala ničit sebe.“

Vyšla do chladné noci. Vzduch byl ostrý, ale čistý. Smaragdová látka se ve větru lehce zachvěla, jako by si konečně dovolila dýchat.

Uvnitř domu znovu zazněla hudba. Hosté se snažili vrátit večeru jeho lesk. Jenže některé věci, jakmile se vysloví nahlas, už nikdy nelze zamést pod koberec.

Někdy největší skandál není křik.

Někdy je to žena, která se rozhodne, že už nebude ticho.