Představte si velkou, chladnou místnost. Stěny jsou holé, světlo ostré a nepříjemné. Na dlouhých lavicích sedí stovky mladých dívek v identických šedých šatech. Nikdo mezi nimi téměř nemluví. Vzduch je těžký, jako by i on patřil někomu jinému.Občas se ozve cvaknutí fotoaparátu.Za dlouhým stolem sedí úředníci. Před nimi hromady formulářů. Lékaři v bílých pláštích zapisují poznámky, aniž by zvedli oči. Nikdo se neusměje. Nikdo neřekne uklidňující slovo.

Tady se neměří jen tlak nebo tep.

Tady se měří míra podřízenosti.

Každá dívka dostane číslo. Ne jméno. Číslo.

Jména patří lidem. Čísla patří systému.

„Další,“ pronese chladný hlas.

Dívka vstane. Je jí sotva devatenáct. Ruce má sevřené tak pevně, až jí zbělají klouby. Udělá pár kroků směrem k paravánu, za kterým čekají lékaři.

Nikdo jí nevysvětlí, co přesně se bude dít.

Nikdo se neptá, jestli souhlasí.

Jen krátké pokyny. Strohé pohledy. Zvuk pera na papíře.

Někdy se ozve tiché popotahování. Někdy nervózní smích, který okamžitě umlkne. Nejčastěji ale vládne ticho. Takové ticho, které vzniká tam, kde lidé pochopí, že odpor nic nezmění.

Nejpodivnější chvíle přichází až poté.

Když se dveře otevřou a dívky vyjdou ven.

Venku svítí slunce. Lidé spěchají do práce, děti se smějí, auta projíždějí ulicí. Svět pokračuje dál, jako by se nic nestalo.

Ale ty dívky jdou jinak.

Stejný krok. Stejný prázdný pohled. Stejně sklopená ramena.

Jako by uvnitř nich něco potichu prasklo.

Jedna z nich – jmenuje se Klára – se zastaví u autobusové zastávky. Dýchá zrychleně. Dívá se na své ruce, jako by je viděla poprvé.

Vedle ní sedí starší žena.

Chvíli ji mlčky pozoruje a pak se tiše zeptá:

„Je ti špatně?“

Klára zavrtí hlavou, ale slzy jí stejně vklouznou do očí.

„Řekli, že je to pro naše zdraví…“

Hlas se jí zlomí.

Starší žena pomalu přikývne. V jejím pohledu není překvapení. Jen hluboká, stará únava.

„Ano,“ řekne tiše. „Přesně tak to říkali i nám.“

Klára zvedne hlavu.

„Vám taky?“

Žena se zadívá na šedou budovu na druhé straně ulice.

„Před třiceti lety,“ odpoví. „Stejná místnost. Stejné šaty. Stejná slova.“

Kláře projede tělem mráz.

„A skončilo to někdy?“

Žena dlouho mlčí. Autobus přijede a zase odjede. Lidé nastoupí, vystoupí. Nikdo si jejich rozhovoru nevšimne.

Nakonec žena pomalu řekne větu, která zní skoro jako varování:

„Takové věci končí jen tehdy, když lidé přestanou mlčet.“

Klára se otočí. U vchodu do budovy stojí další skupina dívek. Opět v šedých šatech. Nervózně čekají, až zazní jejich číslo.

A v té chvíli jí dojde něco děsivého.

Dnes kontrolují těla.

Zítra budou chtít kontrolovat myšlenky.

A potom… samotný strach.

Klára se zhluboka nadechne studeného vzduchu. V hrudi ji tlačí, ale někde hluboko se zároveň probouzí něco, co tam dlouho spalo.

Odvaha.

A možná právě toho se celý systém bojí nejvíc.