Vzduch v kostele byl najednou těžký, téměř dusivý. Lidé seděli bez hnutí, jako by se báli pohnout, aby nerozbili ten zvláštní, napjatý okamžik.Zvedla jsem hlavu.
Když zaznělo moje jméno, na okamžik jsem si myslela, že jsem se přeslechla.

Antoine sebou trhl. Jeho sebejistý úsměv na okamžik zmizel. Žena v červených šatech vedle něj se zamračila, jako by tenhle vývoj vůbec nečekala.

Advokát pokračoval klidným hlasem, jako by četl obyčejný dokument.

„Mé matce, Marii Moreau, odkazuji všechny dokumenty uložené v bezpečnostní schránce číslo tři v bance Saint-Louis. Tyto dokumenty mají být otevřeny až po mé smrti a pouze v přítomnosti svědků.“

Kostelem projel tichý šum.

Zamračila jsem se. Schránka? Lucy se o ničem takovém nikdy nezmínila.

Antoine náhle vstal.

„Promiňte,“ řekl, snažil se znít klidně, „ale to je určitě nějaký omyl. Lucy o ničem takovém nikdy nemluvila.“

Dubois ani nezvedl oči.

„Já pouze čtu poslední vůli vaší manželky, pane Ricane. Doporučuji vám, abyste se posadil. Ještě jsme neskončili.“

Antoine si pomalu sedl, ale všimla jsem si, jak křečovitě svírá opěradlo lavice.

Advokát pokračoval.

„Veškerý majetek — dům, účty i společnost po mém otci — přechází na mé dítě.“

Kostelem se rozlilo naprosté ticho.

Antoine vyskočil.

„Ale dítě…“ zasmál se nervózně. „Dítě zemřelo spolu s ní.“

Dubois pomalu zvedl hlavu.

„Ne, pane.“

Jedno jediné slovo.

A přesto to znělo, jako by někdo udeřil do obrovského zvonu.

„Dítě žije.“

Lidé začali šokovaně šeptat. Žena v červených šatech se prudce otočila k Antoinovi.

„Co to znamená?“

Jeho tvář zbledla.

„To… to není možné.“

Advokát otevřel druhou obálku.

„Tři dny před svou smrtí mi paní Lucy Moreau-Rican předala lékařské dokumenty. Obávala se o svůj život. Podle těchto záznamů bylo dítě po nehodě zachráněno lékaři a nyní je v péči nemocnice.“

Svět se mi na okamžik rozmazal.

Žije.

Moje vnouče… žije.

Ruce se mi rozklepaly.

Advokát se na chvíli odmlčel a pak dodal:

„A nyní poslední bod závěti.“

Rozvinul další list.

„Pokud by se mé matce něco stalo, všechny materiály ze schránky mají být okamžitě předány policii. Obsahují důkazy o tom, že můj manžel Antoine Rican mě opakovaně bil a vyhrožoval mi smrtí.“

Kostelem projel šokovaný šepot.

Žena v červených šatech ustoupila o krok.

„Ty jsi říkal, že byla blázen…“ zašeptala.

Antoine vyskočil.

„To je lež! Ona si to všechno vymyslela!“

Advokát však klidně pokračoval:

„Součástí materiálů jsou videonahrávky i lékařské zprávy.“

Slova dopadala do ticha jako kameny.

„A poslední přání paní Lucy: dítě má být vychováváno její matkou.“

Mnou.

Antoine se na mě podíval, jako by mě viděl poprvé.

V jeho očích už nebyla arogance. Jen strach.

V tom okamžiku se dveře kostela znovu otevřely.

Do ticha vstoupili dva policisté.

Jeden z nich řekl klidným hlasem:

„Pane Antoine Ricane?“

Snažil se usmát.

„Ano?“

„Jste zatčen pro podezření z domácího násilí a podílu na smrti vaší manželky.“

Cvaknutí pout se rozlehlo kostelem.

Žena v červeném pomalu ustoupila dál od něj.

Nikdo už se na ni nedíval.

Všichni hleděli na rakev.

A na mě.

Přistoupila jsem blíž. Položila jsem ruku na chladné dřevo.

Bolest nezmizela.

Ale někde tam venku teď tlouklo malé srdce.

Srdce dítěte mé Lucy.

A v tu chvíli jsem pochopila něco zvláštního.

I z hrobu může někdo říct poslední slovo.