O několik minut později se z lodi ozval děsivý zvuk, který mu doslova zmrazil krev v žilách.To ráno se David probudil s pocitem hlubokého, téměř arogantního uspokojení. Po letech tvrdých obchodů, riskantních rozhodnutí a chladných kalkulací právě uzavřel nejvýnosnější kontrakt své kariéry. Oslava pro něj byla samozřejmá: vyplout na moře na své nové jachtě — nejluxusnější v celé marině, třpytivém symbolu jeho úspěchu.

Obloha byla dokonale čistá, vzduch voněl solí a moře se lesklo v ranním světle. Lidé na molu se ohlíželi za jeho lodí s obdivem i závistí. David ty pohledy přijímal s klidnou samozřejmostí člověka, který si zvykne na úspěch stejně jako na vlastní dech.

A právě tehdy si jí všiml.

Malá dívka stála přímo před vstupem na jachtu. Bosá, v obnošených šatech, s tváří, která byla na dítě až příliš vážná. Vypadala, jako by nesla tíhu světa, který ji nikdy neměl potkat.

Ochranka už k ní přistupovala, aby ji odvedla pryč.

Dívka ale náhle zvedla oči k Davidovi.

Ten pohled ho zasáhl nečekaně silně.

„Pane… prosím… nesmíte tam jít,“ řekla rozechvělým hlasem.

David se krátce zasmál, spíš z rozpaků než z posměchu.

„A proč bych neměl?“ zeptal se lehce.

Dívka polkla a sevřela malé ruce.

„Viděla jsem to… ve snu.“

Lidé kolem se pousmáli. Někteří protočili oči. Pro milionáře zvyklého na tvrdá čísla a logiku to znělo jako dětská fantazie.

Jenže v jejích očích nebyla žádná hra.

Jen čistý, syrový strach.

David ucítil zvláštní tlak na hrudi. Něco v něm se zastavilo.

Zvedl ruku a zastavil ochranku.

„Počkejte,“ řekl.

Dívka se k němu naklonila a téměř šeptala.

„Ve snu byla voda černá… loď začala hořet… a vy jste byl uvnitř.“

David chtěl odpovědět, ale právě v tu chvíli se z jachty ozval zvuk.

Tichý kovový praskot.

Pak druhý.

A náhle ohlušující rána.

Celá marina se otřásla.

Z podpalubí vyrazil hustý kouř a okamžitě následoval výbuch, který roztrhl ranní ticho. Plameny vyšlehly z motorového prostoru a lidé na molu začali křičet.

David se otočil.

Jeho jachta — jeho pýcha — se začala nebezpečně naklánět.

Další exploze otřásla trupem.

Kdyby byl o pár sekund rychlejší…

stál by právě teď na palubě.

A pravděpodobně by byl mrtvý.

Sirény v dálce začaly houkat, lidé vytahovali telefony a chaos zaplavil celé molo. David ale stál jako přimražený.

Pomalu se podíval na dívku.

Ona neutíkala.

Jen tiše sledovala hořící loď, jako by už přesně věděla, co se stane.

„Jak… jsi to věděla?“ zeptal se tiše.

Dívka chvíli mlčela.

Pak odpověděla:

„Viděla jsem to v noci.“

David si teprve teď všiml něčeho zvláštního.

Na jejím krku visel starý stříbrný přívěsek.

Když se k němu naklonil blíž, srdce se mu náhle prudce rozbušilo.

Ten symbol znal.

Až příliš dobře.

Byl to přívěsek, který nechal vyrobit před lety — jediný kus na světě.