Slunce se teprve snažilo prokousat šedým nebem, když se na základně začali shromažďovat vojáci. Všichni věděli, že dnes nebude obyčejný den. Zkušební let, který plukovník Adam naplánoval na úsvit, měl být veřejnou lekcí pro novou pilotku.

A většina lidí čekala jediné — její pád.

O nové pilotce se už několik dní šeptalo v hangárech. Někteří tvrdili, že je příliš mladá. Jiní říkali, že působí až nebezpečně sebejistě. A mnozí jen čekali na okamžik, kdy se její klid rozpadne ve výšce několika tisíc metrů.

Když se objevila na ploše, rozhovory okamžitě utichly.

Neměla klasickou uniformu. Jen jednoduché bílé tričko, lehkou leteckou bundu a odznak pilota, který se na její hrudi tiše leskl v ranním světle. Kráčela pomalu, bez spěchu, s takovým klidem, jako by tady byla doma.

Plukovník Adam stál vedle stíhačky se založenýma rukama. Na rtech měl chladný úsměv.

— Tak tedy, pilotko… — pronesl pomalu. — Jste připravena dokázat, že ta vaše odvaha není jen prázdná slova?

Zastavila se před ním a podívala se mu přímo do očí.

— Jsem připravena dělat svou práci, pane.

Ta odpověď byla klidná. A právě to ho rozzuřilo nejvíc.

— Výška deset tisíc stop. Série manévrů podle mého rozkazu. Jedna chyba… a na kokpit můžete zapomenout.

Jen přikývla.

O pár minut později motor stíhačky zařval tak silně, až se vzduch nad ranvejí zachvěl. Letoun se rozjel, nabral rychlost a během několika vteřin se odlepil od země.

V řídicí místnosti všichni sledovali radar.

— Šest tisíc stop…

— Osm tisíc…

— Deset tisíc…

Plukovník Adam se opřel o stůl.

— Teď uvidíme, co v ní opravdu je.

Vyslal první manévr — prudký obrat s téměř vertikálním stoupáním. Manévr, na kterém se lámala jistota nezkušených pilotů.

Několik sekund ticha.

Pak operátor potichu řekl:

— Manévr proveden.

Adam se zamračil.

— Další.

Přišel ještě složitější rozkaz. Letoun měl prudce klesnout, pak okamžitě změnit směr.

Napětí v místnosti by se dalo krájet.

— Provedeno… bez odchylky.

Někdo zašeptal:

— To není možné…

Ale skutečný šok přišel o chvíli později.

Technik, který kontroloval dokumenty nové pilotky, náhle zbledl. Rychle přistoupil k plukovníkovi a podal mu složku.

— Pane… tohle byste měl vidět.

Adam ji otevřel jen s lehkým nezájmem.

O pár vteřin později jeho výraz ztuhl.

Úsměv zmizel.

Na první stránce stálo jméno:

Kapitánka Elisa Morganová.

Pod ním dlouhý seznam.

Desítky bojových misí.

Utajené operace.

Vyznamenání za záchranu jednotky během bojové akce.

A poslední řádek, který v místnosti způsobil absolutní ticho.

Nejlepší bojová pilotka speciální letecké jednotky.

Adam pomalu zvedl oči k radaru.

Tečka letadla právě zahájila návrat na základnu.

V rádiu zazněl její hlas — klidný, téměř lhostejný:

— Základno, tady Morganová. Manévry dokončeny. Zahajuji přistání.

Když se stíhačka jemně dotkla ranveje a zastavila, kolem už stáli desítky vojáků.

Kabina se otevřela.

Sundala helmu a seskočila na zem.

Plukovník k ní pomalu přišel.

Dlouhé vteřiny mlčel.

— Proč… — řekl nakonec tiše, — jste nic neřekla?

Lehce pokrčila rameny.

— Nikdo se neptal.

Několik vojáků se nervózně usmálo.

Ale její pohled zůstal vážný.

— Někdy, pane plukovníku… — dodala klidně, — je nejlepší odpovědí prostě dobře udělaná práce.

A v tu chvíli si všichni uvědomili něco nepříjemného.

Plukovník chtěl veřejně ponížit nováčka.

Místo toho právě zjistil, že před ním stála legenda nebe — a on to celou dobu vůbec netušil.