V roce 1943 zde vzniklo takzvané „porodní oddělení“. Navenek to mohlo působit jako ústupek, náznak lidskosti. Ve skutečnosti šlo o jednu z nejkrutějších iluzí celého tábora.

Těhotné ženy byly soustřeďovány do zvláštního bloku s příslibem péče a šance zachránit dítě. Realita byla jiná. Přeplněné dřevěné pryčny, špína, zima a žádná pitná voda. Léky neexistovaly. Nemoci se šířily rychleji než naděje.

Porody probíhaly přímo na těchto pryčnách. Bez nástrojů. Bez lékařů. Bez jakékoli jistoty. Ženy si pomáhaly navzájem, často potají, protože i snaha pomoci mohla znamenat trest. Slova útěchy byla tichá a krátká — většinu sil pohlcovalo samotné přežití.

To nejhorší ale přicházelo až potom.

Novorozenci byli matkám odebíráni téměř okamžitě. Někdy pod záminkou „vyšetření“, jindy bez jakéhokoli vysvětlení. Některé děti končily v programu Lebensborn, pokud odpovídaly představám o „árijském původu“. Ostatní neměly šanci. Byly ponechány napospas hladu, zimě a smrti.

Matky to tušily.

Rodily s vědomím, že své dítě možná nikdy neochrání. A přesto rodily. Protože i zde, uprostřed systematického ničení, zůstávalo něco, co nešlo zcela zlomit — naděje.

Jenže právě naděje se měnila v další formu utrpení.

V sektoru, kde se tyto baráky nacházely, se šířily infekce nekontrolovaně. Děti umíraly bez péče, bez pomoci, bez šance. Jejich životy nebyly považovány za hodnotné.

A pak přicházela další fáze.

„Lékaři“ SS zahajovali své experimenty.

Pod vedením Josef Mengele, spolu s Karl Clauberg a Horst Schumann, se těhotné ženy i novorozenci stávali objekty pokusů. Nemělo to nic společného s medicínou. Šlo o systematické mrzačení maskované jako výzkum.

Zvláštní pozornost byla věnována dvojčatům. Mengele je osobně vybíral. Rodiny byly rozděleny během několika vteřin. Děti mizely za dveřmi místností, odkud se často nevracely.

Matky někdy slyšely jejich křik.

A někdy jen ticho, které bylo ještě děsivější.

Právě v těchto chvílích přicházelo poznání, že žádná pravidla neplatí, že žádná naděje není jistá. Systém byl nastaven tak, aby nezůstala žádná šance.

A přesto se některé ženy nevzdávaly.

Snažily se skrývat děti, dělit se o poslední kousek jídla, zahřívat je vlastním tělem. Byly to téměř beznadějné pokusy, ale ukazovaly něco, co nebylo možné zcela zničit — lidskost.

A právě v tom spočívá největší paradox.

Místo vytvořené k likvidaci života nedokázalo zcela zničit vůli žít. I tam, kde bylo všechno proti nim, si ženy zachovaly schopnost milovat a chránit.

Cena za tuto odvahu byla téměř vždy stejná.

Smrt.

A přesto v tom zůstává něco, co přesahuje samotnou tragédii. Protože i v systému, který měl člověka zlomit do posledního detailu, přežilo něco, co se zlomit nedalo.