Stalo se to na prahu vlastního domu a důvod byl ponižující: jeho žena mu právě nasypala projímadlo do ranní kávy, protože věděla, že nejde do práce, ale za jinou.

Všechno prozradila vůně. Příliš drahá. Příliš silná. Příliš cizí. Stál před zrcadlem a upravoval si límec, jako by šel na schůzku, kterou si nesmí pokazit.

V kuchyni káva kapala pomalu. V ruce malá lahvička. Nebyl to impulz. Byl to výsledek měsíců ticha. Přerušené hovory. „Důležité schůzky“ v pátek večer. A zpráva, která nešla vymazat z hlavy: „Budu na tebe zítra čekat. Nezapomeň na můj oblíbený parfém.“

Podpis: Karolína. Nová sekretářka. Jméno, které znělo příliš elegantně, aby bylo nevinné.

— To je pro mě? — zeptal se ve dveřích, jako by spěchal.

Podala mu šálek klidně. Až nepřirozeně klidně.

Vypil všechno. Do poslední kapky.

Bez podezření.

Bez váhání.

— Jdu na schůzku, — řekl, bere si klíče. — Důležitou.

Slova zněla důležitě. Ale byla prázdná.

Dveře se zavřely.

Ticho zhoustlo.

Podívala se na hodiny.

Jedna minuta.

Pět.

Deset.

A pak se to stalo.

— DO PRDELE! — ozvalo se zvenku.

Vyletěl z auta, zkroucený bolestí, držel se za břicho. Tělo ho zradilo rychleji, než on zradil ji.

— Cos mi to dala?! — křičel zoufale.

Vyšla ven klidně.

— Není ti jenom trochu nervózně před schůzkou? — řekla tiše.

Zamrzl. Na vteřinu.

Nechápal.

A pak ho to znovu sevřelo.

— Já to nestihnu!

Rozběhl se do domu.

— Mimochodem… — dodala jemně, — nahoře nechoď.

Zastavil se na schodech.

— Proč?!

Usmála se.

— Uklízím tam.

Pak už přišel chaos.

Kroky. Nárazy. Zabouchnuté dveře.

Zvuky, které se nedají zaměnit.

Muž, který se ještě před chvílí cítil neotřesitelně, teď bojoval s vlastním tělem. Jeho jistota, jeho postavení — všechno zůstalo za dveřmi koupelny.

Nevydržela poslouchat dlouho.

Vzala telefon.

Otevřela chat.

— Holky, jdeme dnes ven?

Odpovědi přišly okamžitě.

Jako by na to čekaly.

Namalovala si rty. Pomalu. Přesně.

Vzala kabelku.

A u dveří ještě uslyšela:

— KAM JDEŠ?!

Nezastavila se.

— Na schůzku, — odpověděla klidně. — Velmi důležitou.

Zavřela dveře.

Mělo to skončit tady.

Jenže neskončilo.

O dvě hodiny později bylo všechno ještě horší.

Vrátila se domů a čekala ticho.

Místo toho slyšela hlasy.

Jeho.

A ženský.

Cizí. Sebejistý.

Karolína stála v jejich bytě.

V jejím županu.

S hrnkem v ruce.

Dívala se na ni, jako by ona byla vetřelec.

A muž, který ještě nedávno sotva doběhl na toaletu… teď stál vedle ní.

A poprvé nevypadal provinile.

Vypadal rozhodnutě.

— Musíme si promluvit, — řekl.

A v tu chvíli bylo jasné: to, co začalo ráno, byl jen začátek.

Ten skutečný úder přišel až teď.

A bolel mnohem víc než cokoli v té kávě.