Místo krásné starší sestry tam stála Lejla — ta samá, kterou doma skrývali kvůli jizvě na tváři. Právě ten okamžik odstartoval příběh, o kterém za pár dní mluvilo celé město.Poslové si vyměnili pohledy. Nikdo nechápal, jestli jde o omyl, nebo o urážku. Lejlu však už vedli blíž. Pod závojem se jí třásly rty, ruce neposlouchaly a každý krok byl těžší než ten předchozí. Za jejími zády se ozýval potlačený smích sester. Pro ně to byla hra.

Pro ni další ponížení, které nemohla zastavit.

Jeden z poslů k ní pomalu přistoupil. Nespěchal. Díval se příliš pozorně — a právě to bylo nejděsivější. Bez jediného slova zvedl ruku a odhrnul závoj.

Na dvoře zavládlo ticho.

Takové ticho, že by se dalo krájet. Jizva, které se všichni štítili, byla najednou odhalená. Matka odvrátila pohled. Sestry ztuhly v očekávání výsměchu.

Jenže posel se neusmál.

Dlouho se díval, jako by hledal něco hlubšího než jen vzhled. Pak nečekaně přikývl a pronesl krátkou větu, která změnila všechno.

Lejlu odvedli do paláce.

Smích zmizel a nahradilo ho napětí. Otec nechápal, co se právě stalo. Matka se snažila něco namítnout, ale bylo pozdě. Starší sestra stála bez hnutí — místo, které mělo patřit jí, najednou obsadila ta, kterou ještě před chvílí zesměšňovala.

Večer se dům ponořil do ticha. Nikdo nevěděl, co to znamená. Omyl? Rozmar šejka? Nebo něco, co si nedokázali vysvětlit?

V paláci Lejla čekala to nejhorší.

Celou noc nespala. Byla přesvědčená, že ji sem přivezli jen proto, aby ji ponížili před ostatními. Připravovala se na chladné pohledy a slova, která bolí víc než rány.

Jenže druhý den se stalo něco nečekaného.

Šejk si ji chtěl osobně prohlédnout.

Když ji přivedli do sálu, sotva zvedla oči. Čekala rozsudek, nečekala to, co následovalo.

Požádal ji, aby sundala závoj.

Ztuhla.

V sále zavládlo napětí. Služebníci, stráže i rádci sledovali každý její pohyb. Lejla pomalu zvedla ruce a odhalila tvář.

Vteřina.

Druhá.

A pak šejk udělal krok vpřed.

Neodvrátil se.

Nezaváhal.

Řekl, že nehledá krásu, ale člověka, který dokáže snášet bolest a neztratit svou dobrotu. Řekl, že viděl mnoho dokonalých tváří, ale žádná neměla takovou hloubku jako ta její.

Ta slova dopadla jako úder.

Lejla tomu nedokázala uvěřit. Myslela si, že je to zkouška, hra, další past. Ale tentokrát bylo všechno jinak.

O dva dny později šejk oznámil své rozhodnutí.

Vybral si Lejlu.

Zpráva se rozšířila po městě rychlostí blesku. Lidé nevěřili. Ti, kdo se včera smáli, dnes šeptali. Ti, kdo ji uráželi, najednou mlčeli.

Sestry se zavřely doma. Smích zmizel. Matka přestala vycházet ven. Otec poprvé nevěděl, co říct.

A Lejla stála v paláci a stále nechápala, co se s ní děje.

Nejpodivnější na tom nebylo, že si ji vybral.

Ale to, že se na ni někdo poprvé podíval ne jako na vadu — ale jako na hodnotu.