Byl to horký srpnový den na okraji města. Silnice prázdné, vzduch se tetelil teplem, nic nenasvědčovalo tomu, že se za pár minut staneme svědky něčeho… neuvěřitelného.

Na parkovišti před opuštěnou budovou stál muž – zhruba čtyřicátník – na střeše bílé dodávky a zuřivě do ní bušil velkým kladivem. Každý úder se rozléhal do široka. Karoserie se deformovala, sklo praskalo, plech se kroutil.

Lidé si mysleli, že se zbláznil. Někdo volal policii.

Když hlídka přijela, očekávali problémového řidiče nebo výbuch vzteku. Jenže realita byla mnohem složitější.

Muž se jmenoval Marek. Ten vůz byl jeho – používal ho denně k rozvozu zboží. Ale v posledních týdnech měl divný pocit. Měl pocit, že ho někdo sleduje. Nevěděl, proč, ani kdo, ale něco nesedělo.

A tak začal pátrat. Rozebral část interiéru a našel malý elektronický modul. Pak další. A pak si byl jistý – někdo do jeho vozu nainstaloval odposlech a sledovací zařízení.

Nahlásil to úřadům. Dvakrát. Bez odezvy.

A tak se rozhodl, že udělá něco, co nikdo nepřehlédne. Veřejně a nahlas ukáže, co mu někdo provedl. Ne pro show – ale aby měl konečně klid. Aby si ho někdo všiml.

Policisté zprvu váhali. Ale když jim Marek ukázal zařízení, která vytrhl z útrob vozu, a fotografie, které si stihl pořídit… zmlkli.

Začali zapisovat. A poprvé se opravdu začali ptát.