Byl to den, který mi zůstane v paměti do konce života. Moje matka – sedmdesátiletá žena se slabým srdcem – přiletěla z rodného města, aby strávila pár týdnů s rodinou. Po celém dni cestování, s těžkým kufrem a unaveným pohledem, stála sama v příletové hale pražského letiště.

Nikdo tam na ni nečekal.

Moji příbuzní, kteří slíbili, že ji vyzvednou, už byli dávno pryč. Odletěli na dovolenou do Řecka – bez jakéhokoliv varování, bez omluvy, beze studu. Zanechali ji tam, jako by byla nějaký zapomenutý balík.

Zvedla mi telefon se třesoucím se hlasem a jedinou větou: „Nikdo tu není.“

Ve vteřině jsem seděl v autě a uháněl na letiště. Když jsem ji našel, seděla na kovové lavičce, oči červené, ruce sepnuté v klíně. Usmála se, když mě uviděla – ona, která by se nikdy na nic nestěžovala. Ale mně to stačilo.

To, co jsem udělal potom, nebylo ani zlé, ani pomstychtivé. Bylo to spravedlivé.

Počkám si na ně, až se vrátí. Až budou sdílet fotky z pláže a chlubit se, jak si „odpočali od všeho“. A pak, před celou rodinou, jsem jim řekl pravdu. Bez křiku, bez urážek – jenom pravdu o tom, co udělali.

Všichni ztichli. Atmosféra se dala krájet. Žádné výmluvy, žádné omluvy, které by to mohly spravit.

Od té doby se k matce chovají jinak. Opět ji navštěvují, volají jí, posílají květiny. Možná ze studu. Možná ze strachu. Ale já vím jedno:

Už ji nikdy nenechají samotnou.