Byla to dlouhá noc. Jeli jsme zpátky z jedné zapadlé vesnice na Vysočině, kde jsme natáčeli krátký dokument o opuštěných domech. Cesta vedla lesem, mlha byla tak hustá, že jsme viděli sotva pár metrů před sebe.

A pak jsme museli prudce zabrzdit.

Přímo uprostřed silnice, na opuštěném úseku bez osvětlení, ležela dřevěná rakev.

Ne rozbitá, ne vypadlá z vozu.
Perfektně položená, rovně, přesně ve středu jízdního pruhu.

Nejdřív jsme si mysleli, že jde o nějaký makabrózní žert. Někdo nás chce vyděsit. Ale kdo by riskoval, že ho přejede auto — uprostřed noci, v mlze, uprostřed ničeho?

Vystoupili jsme. Všechno bylo tiché. Až příliš.

Rakev nebyla uzamčená. Jen přiklopené víko, trochu popraskané dřevo. A uvnitř…

Nebyl žádný člověk.
Jen starý magnetofon a několik svázaných deníků.

Pustili jsme kazetu.
Na nahrávce byl mužský hlas, tichý, klidný, až příliš klidný:

„Ten, kdo slyší tato slova, otevřel dveře, které měly zůstat zavřené. Není důležité, kdo jsem. Důležité je, že teď už víte, že smrt není nejhorší věc, která vás může potkat.“

Z deníků vypadly fotografie. Na první byl náš tým – přesně tak, jak jsme vypadali dnes večer.
Na dalších byly naše domy. Na jedné z nich byl můj pokoj, focený přes okno… včera večer.

Od té chvíle jsme věděli, že to nebyl vtip.
A že to, co nás sleduje, bylo s námi dávno předtím, než jsme rakev našli.

Od té noci už nikdo z nás není sám. A žádné světlo není dost silné, aby zahnalo to, co přišlo z mlhy.