Mělo to být úplně obyčejné letní odpoledne. Krátký dvouhodinový let z Barcelony do Prahy. Kniha v batohu, sluchátka v kapse, klid v duši.

Jenže už při nástupu do letadla jsem ucítil problém.

Doslova.

Muž na sedadle vedle mě – mohlo mu být kolem padesáti – měl na sobě tílko, šortky a… zcela bosé nohy. Ale to nebylo to nejhorší. Během prvních pěti minut si sundal pás, zvedl nohy a položil si je na palubní desku přede mnou, částečně přes mé sedadlo.

Pach? Nepopsatelný.
Reakce? V první chvíli zdvořilá. Řekl jsem mu, že mi to vadí.
On se usmál, pokrčil rameny a řekl:
„No tak, to je přece svoboda, ne?“

Začal jíst páchnoucí domácí „pochoutku“ – rybu s cibulí, zabalenou v igelitu. Zbytky házel do kapsy sedadla. Pak si začal stříhat nehty na nohou.
Ano, opravdu. V letadle. Nad mraky. Uprostřed lidí.

Letušky si ho všimly, ale jen mu řekly, aby se „choval ohleduplněji“.
Nic se nezměnilo.

A tak jsem to udělal.
Vytáhl jsem telefon. Zapnul nahrávání.
Začal jsem dokumentovat každé jeho „gesto“, včetně střihu nehtů, olizování prstů a pokládání špinavých chodidel na můj batoh.

Když se pokusil sáhnout po mém mobilu, abych přestal natáčet, přivolal jsem posádku. Ukázal jsem video. Ostatní cestující to dosvědčili.

Po deseti minutách napětí kapitán oznámil, že z technických důvodů máme neplánovanou zastávku v Miláně.

Ve skutečnosti?
Byl vyveden policií.
Bez odporu. Bez slov. Jen s mobilem v ruce a bez bot.

A kabina? Ticho. Pak potlesk. Upřímný, hlasitý, dlouhý.

Od té doby si sedadlo u uličky rezervuju s větší opatrností. A telefon mám vždy připravený.