Bylo chladné, tiché odpoledne. Na hřbitově foukal vítr, který hnal za námi listí, jako by něco spěchalo ven z minulosti.
Stáli jsme v kruhu kolem čerstvého hrobu.

Lucie Novotná, 36 let.
Oficiálně – pád ze schodů. Nešťastná náhoda. Dva týdny před Vánoci.

Vedle černé rakve stál její osmiletý syn, Matěj. V černé bundě, příliš velké, s pohledem, který byl příliš dospělý na jeho věk.
Po celou dobu obřadu nic neřekl. Jen pevně svíral malý dřevěný koník, kterého mu prý maminka vyřezala na poslední narozeniny.

Když bylo po všem a lidé se začali pomalu rozcházet, Matěj přistoupil k hrobu.
Položil koníka na zem, klekl si… a zašeptal něco, co zaslechla jen jeho teta.

Otočila se ke mně. Bledá. Otřesená.

„On řekl: Táta ji neshodil omylem. Věděl, že spadne.“

Nechápal jsem.

„Co tím myslíš?“

„Prý… jí vzal mobil. A zavřel dveře. A jen čekal.“

Znělo to neskutečně.
A přesto… Matěj se postavil, otočil se a beze slova se díval na svého otce, který stál opodál, s kamenným výrazem.

---

O dva týdny později byla smrt Lucie Novotné překlasifikována. Ne jako nehoda. Ale jako podezření z vraždy.

Důkaz?
Žádný přímý.

Ale někdy stačí jedno dětské šeptání, aby se pravda začala hrabat ze země.