Vlastním malý obchod s potravinami na okraji Brna. Znají mě tam všichni. Od rána do večera prodávám rohlíky, mléko, cigarety, slovo navíc.
Po dvaceti letech máte pocit, že své zákazníky znáte jako vlastní rodinu.
Ale poslední měsíce něco nesedělo.
Zboží mizelo, tržby nesouhlasily.
Ne moc. Ale dost na to, abych si toho všiml.
Začal jsem si říkat: chyby v účtování? Zapomenuté účtenky? Anebo…?
Po několika bezesných nocích jsem se rozhodl: nainstaloval jsem skrytou kameru nad pokladnu.
A čekal.
První den nic. Druhý den taky ne.
Třetí den jsem při přehrávání záznamu ztratil řeč.
Na záběru byla Zuzka. Moje prodavačka.
Byla u mě přes tři roky. Vždy milá, spolehlivá, lidé ji měli rádi. Měl jsem ji rád.
Jenže na videu zcela jasně: otevřela pokladnu, vzala si bankovku, rychlým pohybem ji schovala do kapsy.
Za deset minut znovu.
A pak znovu.
Seděl jsem v kanceláři, díval se na obrazovku a nevěřil vlastním očím. Ne kvůli těm pár stovkám. Ale kvůli té důvěře, která se rozpadla v přímém přenosu.
Druhý den jsem ji zavolal bokem. Neobviňoval jsem ji. Jen jsem jí ukázal záznam.
Neplakala.
Jen řekla:
„Já už nevěděla, kudy kam…“
Manžel ji opustil, byla sama s dvěma dětmi, dluhy jí přerůstaly přes hlavu.
A že si myslela, že pár stovek týdně „si stejně nikdo nevšimne“.
Nenahlásil jsem ji. Ale musela odejít.
Ne z pomsty. Ale protože bych jí už nikdy nedokázal věřit.
Od té doby mám kameru stále zapnutou. Ale když se na ni občas podívám, přeju si, aby nikdy nic neukázala.
Protože někdy je pravda těžší než jakákoliv lež.