Bylo pozdní srpnové odpoledne. Teplý vítr vanul od moře, písek pálil do chodidel a děti křičely radostí.
Klasický letní den na pláži u Baltského moře. Zdánlivě dokonalý.
Vedle nás si starší pán hrál se svým retrívrem, zlatým psem jménem Max. Klidný, přátelský, poslouchal na slovo.
Až do chvíle, kdy zpozorněl.
Zastavil se. Zavětřil. A pak vyrazil k okraji pláže, tam, kde se písek mísil s mořskou trávou.
Začal hrabat.
Nejdřív si toho nikdo nevšímal.
Psi to dělají pořád, že?
Ale Max byl neobvykle soustředěný. Hrabal hluboko. Rychle. Nepřestával.
„Maxi! Nech toho!“ volal pán.
Pes neposlechl. Pak ale najednou ztuhl… a zavrčel.
Přiběhl k němu. A v tu chvíli to uviděl.
Kus látky. A pak… něco, co vypadalo jako ruka.
Zbytek přišel rychle.
Výkřiky. Mobilní telefony. Policie. Červenobílá páska.
Celá pláž byla do hodiny evakuována.
Z písku bylo vytaženo tělo mladé ženy, částečně mumifikované mořským větrem a solí.
Podle prvních informací tam muselo ležet týdny, možná déle.
Nebyla tam žádná kabelka, žádné doklady. Jen podivný náhrdelník z mušlí… a na zápěstí tenký náramek s nápisem „L+P“.
Vyšetřování trvalo měsíce.
A přestože se objevily různé teorie – nehoda, vražda, únos – pravda zůstala nejasná.
Ale jisté je jedno:
Bez Maxe by tam ležela dál.
Od té doby, když slyším psa hrabat v písku, už se nesměju.
Uvědomil jsem si, že některé příběhy nejsou pohřbené dost hluboko.