Bylo nedělní dopoledne, horko jako v peci. Našli jsme s dcerou ve skříni starý nafukovací kruh a spontánně jsme se rozhodly, že zajedeme k rybníku. Po letech. Jen my dvě.
Vytáhla jsem ze dna skříně svůj oblíbený červený jednodílný plavkový model. Trochu vyšisovaný, ale stále seděl. V zrcadle jsem se na sebe usmála. Ne jako modelka, ale jako žena, která ví, kým je.
Když mě dcera uviděla, zarazila se.
„Mami… vážně? V tomhle?“ řekla s mírně pohrdavým tónem.
Zvedla jsem obočí.
„Co je na tom?“
„No, jen… nejsi už trochu moc stará na plavky? Na takovéhle?“
Zamrzla jsem. Ne uraženě. Ale překvapeně.
Tohle neřekla cizí žena na ulici.
Tohle řekla moje vlastní dcera.
Neodpověděla jsem. Jen jsem si vzala ručník, nasadila sluneční brýle… a šla.
Na koupališti jsme si rozložily deku, vedle parta mladých, děti, senioři, úplně obyčejné lidi. Vstala jsem, svlékla šaty — a šla do vody.
Bez výmluv. Bez pocitu viny. Bez přemýšlení, co si kdo myslí.
Plavala jsem. Smála se. Potápěla se. Jako dřív.
A víš co? Nikdo se neotáčel. Nikdo neukazoval prstem. Lidé měli dost starostí sami se sebou.
Když jsem se vrátila na deku, dcera mlčela. A pak řekla něco, co mi utkvělo:
„Víš, mami… možná jsem jen záviděla, že máš odvahu být v plavkách… a je ti to jedno.“
Usmála jsem se.
„To není odvaha. To je svoboda, holčičko.“
Ten den jsme si obě zapamatovaly.
Ona pochopila, že věk není ostuda, ale síla.
A já si znovu připomněla, že být matkou neznamená vzdát se sama sebe kvůli očekáváním druhých.
Až se příště někdo zeptá, jestli nejsem na něco „moc stará“ — usměju se.
A půjdu klidně v plavkách.