Na první pohled byl pan Marek ten nejběžnější soused, jakého si umíte představit.
Klidný důchodce, upravený dvorek, pravidelně seká trávník, zdraví sousedy, nikdy si na nic nestěžuje. Každé ráno v 6:30 přesně vyšel ven s kávou v jedné ruce a žlutou zahradní hadicí ve druhé.

A pak začal zalévat.
Vždy ten samý roh zahrady. Ne květiny. Ne zeleninu.
Prostě malý kousek trávy u staré kůlny. Každý den. Vždy stejně dlouho.
Za deště, v horku, i v zimě.
To mi začalo vrtat hlavou.

Jednou jsem se ho zeptal v žertu:
„To tam máte poklad, že to tak pečlivě zaléváte?“
Usmál se. „Lepší než poklad,“ odpověděl.

A pak přišla ta bouřlivá noc.

Silný vítr vyvrátil část jeho staré kůlny. Když jsem šel druhý den pomoci s úklidem, viděl jsem to. Pod nánosem hlíny a betonu byl poklop — kovový, s rukojetí.

A pod ním? Schodiště dolů.

Marek stál vedle mě, v rukou svou žlutou hadici, a klidně řekl:
„Když už jste tady, můžete to vidět.“

Pod jeho zahradou se nacházela dokonale izolovaná místnost. Vlhkost, světla, tiché bzučení ventilátorů… a regály. Ne se zeleninou.
Ale s rostlinami, které jsem znal jen z dokumentů — psychoaktivní, geneticky upravené, laboratorně šlechtěné.

Marek nebyl žádný zahrádkář.
Byl bývalý výzkumník v oblasti rostlinné neurobiologie, a v důchodu si založil vlastní pokusnou stanici.
Neprodával nic. Nešířil to. Prostě… zkoumal. Zaléval. A zapisoval si výsledky.

Hadice nebyla jen na vodu. Byla napojená na speciální živinovou směs, kterou si vyráběl sám.

---

Když se mě později zeptal, jestli to někomu řeknu, jen jsem se usmál.
„To bych musel nejdřív vysvětlit, proč tě sleduju přes plot,“ odpověděl jsem.

Od té doby pokaždé, když vidím tu žlutou hadici, říkám si:
Kolik dalších tajemství si lidé zalévají hned za plotem?