Dnešní služba měla být poklidná. Slunce stoupalo nad střechami domů, ulice byly ospalé a téměř prázdné. Jen sem tam někdo spěchal do práce, děti si hrály na dvorku a já jsem se svým psím parťákem Rexem hlídkoval, jak jsem to dělal už nesčetněkrát. Byl to den, který se ničím nelišil od stovek jiných. A přece se během několika minut proměnil v něco, na co se nedá zapomenout.

Pod rozložitým stromem jsem zahlédl malou holčičku. Mohlo jí být sotva šest let. Stála tam, ramínka se jí třásla a po tváři jí stékaly velké slzy. Nikdo kolem, žádný rodič, žádný kolemjdoucí, který by jí věnoval pozornost. Jen ona a její zoufalý pláč. Instinkt mi veletěl k srdci a já okamžitě zastavil vůz. Rex seskočil z auta a jeho kroky se nesly stejně rychle jako moje.

„Ahoj, malá,“ oslovil jsem ji, „ztratila ses?“

A pak se stalo něco, co mi zůstane navždy vrytý do paměti. Holčička ztuhla. Pláč, který před okamžikem otřásal jejím drobným tělem, ustal tak náhle, jako by někdo přepnul vypínač. Její tvář se stala klidnou, až nepřirozeně klidnou. Žádný vzlyk, žádná stopa zoufalství. Jen dvě velké oči, které na mě hleděly s podivnou prázdnotou.

Klekl jsem si k ní, snažil se působit co nejjemněji. „Proč jsi plakala? Kde máš rodiče?“ Ale odpovědi nepřišly. Jen mlčení, ještě tíživější než samotný pláč. Rex začal vrčet. To bylo zvláštní – vždy byl k dětem přátelský, dokonce ochranitelský. Teď však stál s napnutou srstí, jeho oči neuhýbaly od té dívky. Cítil něco, co já zatím nepochopil.

Holčička se pomalu otočila a její pohled padl někam za mě. Nepohnula se, neucukla, jen stála a dívala se. V jejích očích nebyl strach dítěte, spíš jakési očekávání. Zneklidnělo mě to. Instinktivně jsem se ohlédl přes rameno. A tehdy jsem to spatřil.

Za stromem se na okamžik cosi mihlo. Stín, který tam předtím nebyl. Příliš vysoký, příliš temný na to, aby to byl jen kolemjdoucí. Vzduch se ochladil, i když slunce stále pálilo do tváře. Rex vyrazil vpřed, ale v okamžiku, kdy se k místu přiblížil, stín zmizel. Jako by se nikdy neexistoval. Jen prázdnota, šumění listí a zvláštní ticho.

Holčička však stála dál. Už neplakala, nevolala o pomoc. Jen se na mě dívala, a v jejím pohledu bylo cosi, co se nedá popsat slovy. Bylo to něco mezi varováním a vědomím, že já sám jsem se stal součástí něčeho, čemu nerozumím. Když jsem k ní natáhl ruku, ustoupila. A pak, stejně nečekaně jako se objevila, prostě zmizela mezi stromy. Neutekla, nešustla listím, jen… zmizela.

Stál jsem tam s Rexem, který stále neklidně čenichal kolem, a snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Nikde žádné stopy, žádné hlasy, žádný důkaz, že tam ta dívka skutečně byla. A přece jsem cítil, že jsem byl svědkem něčeho, co přesahuje hranice běžné reality. Něčeho, co nelze vysvětlit služebním protokolem.

Od toho dne jsem se začal dívat na svou práci jinak. Nejde jen o ochranu ulic, o kontrolu dodržování pořádku. Jsou chvíle, kdy člověk narazí na cosi, co se vymyká lidskému chápání. A někdy má pocit, že město, ve kterém žijeme, skrývá mnohem temnější tajemství, než bychom si kdy dokázali představit.

A pokaždé, když projíždím kolem toho starého stromu, mám zvláštní pocit. Jako by mě někdo sledoval. A přísahal bych, že v koruně stromu občas zahlédnu dvě tiché, záhadné oči.