Slavik se vracel domů po těžké směně. Ulice se pod sluncem rozpouštěla: horko bylo přes třicet, asfalt se třásl horkým vzduchem, vzácní kolemjdoucí se schovávali ve stínu. Odbočil na známou cestu poblíž starého supermarketu a najednou uslyšel tenký, pronikavý výkřik. Nejdřív si myslel, že se mu to zdá, ale zvuk sílil. Srdce mu začalo bušit a nohy ho nesly na prázdné parkoviště.

Pod uschlým stromem parkovalo drahé zahraniční auto s tmavými okny. Zamlžené sklo se třáslo od sotva znatelných úderů malých dlaní. Slavik se podíval dovnitř a ztuhl: dítěti nebyl víc než rok, obličej měl zarudlý, rty suché, oči napůl zavřené. Zatáhl za kliku dveří — byly zamčené. Prošel se — totéž.

— Je tu někdo?! Pomoc! — křičel, ale kolem nic nebylo.

Na obrubníku ležela dlažební kostka. Hlavou mu probleskla myšlenka: „Tohle je cizí auto, mohl bych skončit v policejní vazbě.“ Pohled na chlapce však všechny pochybnosti přeškrtl. Popadl kámen a vší silou udeřil do skla. Sklo se s rachotem roztříštilo, ven vytryl horký vzduch. Slavík otevřel dveře, odepnul bezpečnostní pás, zvedl dítě a běžel na nejbližší kliniku.

Lékaři dítě okamžitě přijali. Říkali: ještě pár minut – a bylo by pozdě. Slavík seděl na lavici, ruce se mu třásly, srdce mu bušilo, ale poprvé toho dne cítil v hrudi úlevu. Zachránil někomu jinému život – zdálo se, že tohle je to hlavní.

Dveře se rozlétly a do oddělení vběhla žena. Její tvář byla zkřivená hněvem. Uviděla Slavíka a vykřikla:

— Naboural jsi mi auto?! Jsi při smyslech? Šel jsem jen na chvilku pro potraviny! Nechal jsem číslo na čelním skle!

Slavik mlčel. Chvíli? V tomhle horku? Cítil, jak v něm stoupá hněv, ale jen řekl:

• Vaše dítě mohlo zemřít.
• Neopovažujte se mi kázat! — křičela. — Vy zaplatíte opravy! Volám policii!

Hlídka dorazila o několik minut později. Policie nejprve odtáhla Slavíka a požádala ženu, aby ukázala své doklady. Situace se vyhrocovala, zdálo se, že zachránkyni teď odvezou na policejní stanici. Ale zdravotní sestra, která se stala svědkem, vyšla ven a pevně řekla:

• Nebýt tohohle chlapa, dítě by zemřelo. Potvrzujeme to.

Policisté si vyměnili pohledy. Jeden z nich si udělal poznámku do zápisníku, druhý zavolal opatrovnickou komando, aby prověřilo podmínky, v nichž matka dítě nechala. Najednou se role změnily: teď to nebyl Slavík, kdo vypadal jako pachatel, ale žena, která vypadala jako potenciální zločinkyně.

Později se ukázalo, že kamera v supermarketu zaznamenala čas: matka nechala dítě na více než dvacet minut, ne „na minutu“. To se stalo rozhodujícím důkazem. Slavík byl shledán zlým, že jednal ve stavu krajní nouze, žena dostala vysokou pokutu a bylo zahájeno trestní stíhání za ohrožení života dítěte.

Příběh se rychle rozšířil po sociálních sítích. Někteří obdivovali Slavikovu odvahu, jiní se hádali o mezích zákona. Jedna věc ale byla jasná všem: lhostejnost zabíjí rychleji než horko a někdy je odhodlání někoho jiného jedinou šancí na záchranu.