Když Nina poprvé uviděla na testu dva jasné proužky, hned nevěřila svým očím. Bylo jí padesát šest. Šedivé pramínky ve vlasech, unavené ruce z mnoha let práce zdravotní sestry, desetiletí snahy stát se matkou – a najednou tohle drobné znamení naděje. Udělala si druhý test, pak třetí. Všechny ukázaly totéž.
„Jsem těhotná,“ zašeptala si pro sebe a třásla se vzrušením.

Celý život snila o dítěti. Po neúspěšných pokusech o IVF, nekonečných návštěvách lékařů a hořkých diagnózách se téměř smířila s tím, že mateřství ji mine. Osud se ale zdálo, že se rozhodl dát jí druhou šanci. Její manžel zemřel před několika lety a Nina už nehledala vztah. Zpráva o těhotenství proto nebyla jen zázrakem, ale i záhadou. Nespěchala s tím, aby se o to podělila s ostatními, pravdu znala jen blízká kamarádka.

Lékaři varovali: v takovém věku je těhotenství obrovské riziko. Nina se ale držela za bříško a věřila, že to dokáže. S každým měsícem byla měkčí, snilejší. Koupila si drobné ponožky, ušila si deku, v noci mluvila se svým budoucím dítětem. Pro ni to byl návrat smyslu života.

Devět měsíců uběhlo jako ve snu. Absolvovala testy, šla na ultrazvuk, ale všechny výsledky byly podivně protichůdné: lékaři neviděli jasně formovaný plod a vysvětlovali to zvláštnostmi menstruace a polohy. Nina se uklidňovala: „Hlavní je, že cítím pohyb, což znamená, že je naživu.“

Konečně nastal den porodu. Nina dorazila do porodnice brzy, v rukou svírala tašku s dětskými věcmi. Mladý porodník se na ni díval a mimovolně se zamračil.
„Pojďme se podívat,“ řekl a pomohl ženě usadit se v křesle.
Zpočátku všechno šlo jako obvykle, ale po několika minutách zbledl. Zavolal kolegovi, pak dalšímu. V místnosti se rozhostilo ticho, slyšel se jen hluk přístrojů a tlukot Ninina srdce.

„Co je s mým dítětem?“ zeptala se třesoucím se hlasem.
Lékaři se na sebe podívali. Nejstarší z nich opatrně řekl:
„Nemůžeme najít žádné známky porodu. Žádné dítě tu není.“

Nina nechápala.
„Co tím myslíte, žádné dítě? Cítím, jak se hýbe!“

Na ultrazvukové obrazovce se objevila podivná tmavá masa. Zdálo se, že pulzuje, ale neměla žádný tvar. Lékaři rychle provedli další testy. O několik hodin později se ukázalo, že těhotenství bylo falešné. Ženě se vyvinul vzácný jev – masivní cysta s hormonální aktivitou, simulující těhotenství. Byla to ona, kdo způsobil růst břicha, pocit pohybu a dokonce i pozitivní testy.

Pro Ninu to byl šok. Zhroutila se na polštář a zakryla si obličej rukama. Její sen o mateřství v mžiku zmizel. Lékařka se k ní posadila:

• Zázračně jste se vyhnula vážnému nebezpečí. Tato cysta se mohla vyvinout v maligní nádor. Podařilo se nám ji včas odhalit.

Operace byla úspěšná. O několik týdnů později už Nina stála u okna svého bytu a držela malou hračku koupenou pro „dítě“. Plakala, ale tyto slzy byly jiné — nejen hořké, ale i očistné. Uvědomila si, že jí život dal druhou šanci ne na mateřství, ale na samotný život.

Ninin příběh se stal předmětem diskusí mezi lékaři. Nikdo z nich nikdy neviděl tak živou imitaci těhotenství v takovém věku. Byl to případ, kdy se medicína a lidská víra čelně střetly.

Dnes Nina pomáhá dalším ženám, které se ocitly v obtížných situacích. Říká: „I když se zdá, že se splnil sen, je důležité se kontrolovat, naslouchat lékařům, ale hlavně si vážit svého života.“ Její zkušenost není jen příběhem ztráty, je to příběh o přežití, o tom, jak se člověk může po ráně osudu povznést.

A ačkoli nikdy neměla dítě, získala sílu mluvit o problémech, o kterých po celá desetiletí mlčela. Pro mnoho žen se její příběh stal připomínkou toho, že zázraky přicházejí v různých podobách a spása někdy není taková, jakou očekáváme.