Je pravda, co se říká: zvířata se stávají víc než jen přáteli – stávají se zrcadly našich vlastních životů. Jejich láska je beze slov, ale není v ní ani kapka lži. A tak je loučení s nimi utrpením, které cítíte jako ledová ruka svírající hruď.

Seděl ve veterinární ordinaci, jako ve zpomaleném záběru. V nose ho štípal zápach sterilního antiseptika, na spáncích tlačil hukot zářivek. Na studeném stole ležel jeho pes – tentýž, který s ním byl, když přišel o práci, když se poprvé stal otcem, když se v noci toulal prázdnými ulicemi a snažil se pochopit význam toho všeho. Pes těžce dýchal, srst měl matnou a pohled jasný, jako voda v podzimní kaluži.

„Udělali jsme všechno, co jsme mohli,“ řekl veterinář klidně. Slova zněla jako rozsudek smrti a muž měl pocit, jako by mu někdo vytáhl deku pod nohama.
„Dej nám pár minut,“ zeptal se přerývaným šepotem.
„Samozřejmě,“ přikývl veterinář a odešel.

Muž se posadil, objal svého přítele a zavřel oči, vdechujíc známou vůni psí srsti smíchanou s léky.
„Je mi líto, příteli…“ vydechl. „Je mi líto, že jsem tu nebyl vždycky. Miluji tě. Já…“ Jeho hlas se zlomil.

Pes sotva pohnul ocasem a položil mu tlapku na ruku. Tento prostý pohyb byl silnější než jakákoli slova. Začal plakat – ne tiše, ale vzlykal, jako chlapec, který ztratil všechno. A v tu chvíli se zdálo, jako by se svět zmenšoval na velikost tohoto studeného stolu.

Už se připravil na nevyhnutelné. „Tohle je konec,“ pomyslel si. „Teď se mu zastaví srdce. A můj život taky.“ Ale pak se veterinář vrátil a ztuhl ve dveřích se svraštělým čelem.

„Počkejte…“ řekl. „Co to je?“

Muž vzhlédl, aniž by hned pochopil, o čem mluví.
„O čem to mluvíte?“
„On… on má reakci na léky. Jeho puls neklesá, naopak se zvyšuje.“

Muž nemohl uvěřit vlastním uším. Pes se náhle zhluboka nadechl, zamrkal a zvedl hlavu. Zdálo se, že se mu do pohledu vrátila stará jiskra.

„Nerozumím,“ řekl zmateně veterinář. „Tohle je extrémně vzácné. Ale zdá se, že… něco vycítil. Možná to byla vaše blízkost, váš hlas. Možná to byla jen náhoda.“

Muž jen přikývl, beze slov. Pohladil psa a cítil, jak se mu pod rukou hýbe teplá srst. „Mohlo by to být znamení?“ problesklo mu hlavou. „Nebo jen dar osudu?“ Co si myslíte: stávají se takové zázraky, nebo je to jen náhoda?

Veterinář zvíře pečlivě prohlédl.
„Zruším zákrok,“ řekl nakonec. „Zkusme jiný postup. Šance je, i když malá.“

Muž vzhlédl a mezi nimi následoval krátký dialog, který nevyžadoval slova:
„Děkuji…“
„Za co?“ zeptal se veterinář překvapeně.
„Za to, že jste mi dali naději.“

Toho večera odešli z kliniky společně: muž držel psa v náručí, veterinář je sledoval, jak odcházejí. Vzduch venku voněl mokrým listím a svobodou, ne léky. Šel po ulici a myslel si, že ještě to ráno si byl jistý, že konec je nevyhnutelný. A teď to teprve začíná…

A když svého psa držel v náručí, najednou si vzpomněl na první den, kdy se štěně vrátilo domů. „Správně se říká, že zvířata se pro nás stávají zrcadly,“ pomyslel si. A poprvé té frázi plně porozuměl.