Jeho hlas se nesl stropem jako rozkaz do vzduchu, aby zapomněla na veškerou důstojnost.
Anna se ani neuhnula. Stála vzpřímeně a zatínala pěsti tak pevně, že jí zbělely klouby. Oči se jí leskly – ne strachem, ale bolestí.
„Nepřišla jsem sem, aby mě vyhnali. Jsem voják, jako všichni ostatní.“
„Jsi chyba,“ odsekl. „Tohle místo je pro ty, kteří umí střílet, ne plakat.“

Zhluboka se nadechla. Páchlo to rzí, potem a vlhkým dřevem. Ale pod tou směsí se skrývala další vůně – vůně lidské hrdosti, na kterou se zde dávno zapomnělo.

Anna se otočila, ale neodešla.
„Kapitáne,“ řekla tiše. „Pamatujete si, proč jste tady? Kvůli přísaze… nebo ze strachu, že ztratíte moc nad těmi, kdo mlčí?“

Chystal se odpovědět, ale náhle ztuhl. Tenký řetízek kolem jejího krku se ve světle lampy zaleskl. Do medailonu bylo vyryto jméno: „Plukovník Orlov.“

„Kde jste tohle vzal?“ zeptal se ostře.
„Tohle je můj otec,“ odpověděla. „Velitel, který vás kdysi zachránil před palbou u Lisičanska.“

Ticho viselo hustě, jako prach ve vzduchu. Kapitán ustoupil o krok, jako by ho zasáhla rána.
„Orlov… zemřel?“
„Ano. A já jsem sem přišel sloužit téže zemi, za kterou zemřel on. Ale pokud si myslíte, že žena nemůže nosit uniformu, řekněte to na jeho památku.“

Jeden z vojáků vstal ze své palandy. Pak druhý. Třetí. Podél zdi, kde nedávno seděly stíny, teď stáli lidé.
„Má pravdu,“ řekl jeden. „Nejsme prasata.“
„Jsme vojáci,“ zopakoval další.

Kapitán sklopil oči. Jeho dech se stal přerývaným. Zdálo se, že poprvé po dlouhé době vidí, čím se jeho rota – a on sám – stala.

„Jděte se uklidit,“ řekl chraplavě, ale bez hněvu.
Anna přikývla a beze slova si vyhrnula rukávy. Ve vzduchu se zvedal prach, když přemisťovala staré krabice; vojáci začali pomáhat. Někteří opravovali okna, jiní vynášeli odpadky. Poprvé po měsících kasárna nepáchla spáleninou, ale mýdlem a chlebem z jídelny.

K večeru, když slunce zapadalo, se k Anně přiblížil kapitán.

„Vypadáš jako tvůj otec,“ řekl tiše. „Taky věděl, jak přimět lidi, aby se podívali do zrcadla.“

Usmála se unaveně, ale s jistým vnitřním světlem.

„A vy, kapitáne, víte, jak se do něj dívat?“

Neodpověděl. Pouze zasalutoval – poprvé ne podle předpisů, ale podle svědomí.

A pak si Anna náhle uvědomila: fráze „pro ty, jako jste vy, v mé společnosti není místo“ nabyla nového významu. Opravdu tu nebylo místo pro ty, kteří lámou druhé. Ale bylo tu místo pro ty, kteří mohli všechno změnit.

…Ve vzduchu stále visel zápach spáleniny, ale teď se k němu mísilo něco jiného – vůně naděje.