Když se narodí miminko, známý svět se obrátí vzhůru nohama. Radost a úzkost se mísí, láska a únava žijí vedle sebe. Rodiče se radují z každého zvuku ukolébavky, z každého malého nádechu, ale někdo jiný – starší dítě – se najednou ocitne na okraji této oslavy života.

Nejstarší syn, osmiletý Timur, už svou matku nepoznával. Žena, která mu dříve četla pohádky, teď jen unaveně šeptala: „Neruš mě, bratr spí.“ Jeho kresby se prášily na poličce, jeho otázky přehlušoval pláč. S každým dalším dnem se zdálo, že chlapec mizí – ne z domu, ale z matčiných očí.

Někdy zachytila ​​jeho pohled – těžký, jako by dospělého. Nebyla v něm žádná zloba, ale něco jiného – bolest, zášť, zmatek. „Je to jen dítě,“ ujišťovala se matka. „Zvykne si.“ Ale čas plynul a zvyk se nedostavil.

Toho rána se probudila později než obvykle. Nebyl to pláč dítěte, ale podivné ticho, které ji vytrhlo ze spánku. Bylo devět hodin. Dítě se už mělo probudit… ale postýlka byla prázdná.

Nejdřív si myslela, že dítě vzal její manžel. Ale slyšela jen pravidelné dýchání. Něco v ní se zhroutilo.

„Timure,“ problesklo jí hlavou.

Vběhla do jeho pokoje – byl prázdný. Hračky rozházené, postel neustlaná. Panika se zvedla jako vlna.
„Timure!“ křičela, ale odpověděla jen ozvěna.

Vběhla do dětského pokoje. Dveře byly pootevřené. A v okamžiku, kdy je otevřela, se jí zdálo, že se jí zastavilo srdce.

Na podlaze, vedle postýlky, seděl její nejstarší syn. Dítě leželo na jeho klíně. Timur držel v rukou malou deku a rty se dotýkal bratrova čela. Tiše zašeptal: „Promiň, že jsem se zlobil. Jen jsem chtěl, abys se mnou spal, jako to dělávala máma.“

Máma ztuhla. Po tvářích jí stékaly slzy. Najednou se za všechno styděla – za svou únavu, za své podráždění, za to, že si nevšimla, jak se synovi srdce láme osamělostí.

Posadila se vedle něj a oba je jemně objala. Timur se k ní přitiskl, stejně jako před dávnou dobou.
„Mami, ty mě taky miluješ, že?“ zeptal se.
Nemohla hned odpovědět. Jen přikývla, protože se bála, že se jí zlomí hlas.

Později, když držela oba syny v náručí, si pomyslela: láska není něco, co se dá rozdělit na části. Táhne se jako vzduch. Někdy si člověk prostě potřebuje připomenout, že ten vzduch stále dýchá s tebou.

Toho dne si uvědomila, že neexistuje žádná nenávist. Byla tam bolest, která si říkala o pozornost. A v tom ranním tichu, mezi vzdechy a dětským šepotem, se zrodila nová rodina – ne z fotografií, ne ze slov, ale z odpuštění.

Teď se každé ráno probouzí dříve než všichni ostatní. Slyší dech obou svých dětí – staršího i mladšího. A když prochází kolem dětského pokoje, vzpomíná na den, kdy se nejvíc bála.

Tehdy si myslela, že své dítě ztrácí.
Ale ukázalo se, že je konečně obě našla.