Během mé ranní hlídky na dálnici jsem si všiml něčeho, co mi sevřelo srdce. Prázdná silnice, šedivý úsvit, vítr zvedající prach – a najednou uprostřed asfaltu, jako v noční můře, stála bílá rakev. Osamělá, cizí, na toto místo příliš čistá.

Moje první myšlenka byla: „Někdo si z toho dělá legraci.“ Ale něco ve mně se okamžitě potopilo – všechno kolem mě se zdálo tak nepravděpodobné. Rakev stála naprosto nehybně, jako by tam byla úmyslně umístěna, ne spuštěna. Zpomalil jsem, rozsvítil světla a zastavil pár metrů odtud.

— „Základna, tady číslo 12. Udělal jsem zvláštní objev – bílá rakev přímo na dálnici. Prosím, pošlete posily.“
— „Jste si jistý, číslo 12? Možná to byla jen zásilka, něco spadlo?“
— „Odkud to spadlo – z nebe? Nikdo tu není, žádná auta.“

Vystoupil jsem z auta. Vzduch byl studený, voněl benzínem a mokrým asfaltem. Mé kroky se hlasitě ozývaly v tichu. Lak víka se třpytil a odrážel červené světlo blikajících světel. V okolí nebyly téměř žádné stopy – jen světelné pruhy, jako by po silnici táhli rakev.

O pět minut později zastavil druhý hlídkový vůz.

— „To je ale číslo…“ zapískal jeden. „Bylo zaparkované přímo uprostřed jízdního pruhu?“
— „Jo. A vypadá to, že nebylo prázdné.“
— „Jak to víš?“
— „Podívej se na panty. Jsou napnuté, jako by bylo víko zatlačené zevnitř.“

Vyměnili jsme si pohledy. Pokyny říkaly, abychom počkali na forenzní tým, ale výrazy všech byly stejné: čekání bylo nemožné. Bylo to, jako by mi tohle místo tížilo vědomí.

Přiblížil jsem se k víku. Kov byl studený, prsty kluzké. Šroubovákem jsem vypáčil západku a zatáhl – byla pevná. Panty zavrzaly, zvuk prořízl vzduch jako nůž. V tu chvíli jsem chtěla zavřít oči, ale stejně jsem zvedla víko.

Uvnitř bylo tělo. Mladá žena v bílých šatech. Žádné známky násilí, tvář klidná, jako by spala. Jen rty měla lehce promodrané. Na hrudi měla kytici umělých lilií a pod nimi… fotografie.

Vyfotila jsem ji a ztuhla. Na fotce jsem byla já. Můj partner a já, stojící u hlídkového vozu. Stejná poznávací značka, která teď stála na kraji silnice.

„Co to sakra…“ zašeptal.
„Kde se tohle vzalo?“ zeptala jsem se a cítila, jak se ve mně zvedá vlna strachu.

Začali jsme prohlížet okolí – žádné kamery, žádné otisky prstů, žádné stopy pneumatik. Bylo to, jako by se rakev objevila odnikud.

Později odborníci potvrdili: rakev byla nová, žena nemohla být pohřbena – žádné dokumenty, žádné otisky prstů, nic. Jen ta fotografie.

O den později dorazila zpráva. Metadata fotografie uváděla, že má být odevzdána zítra.

Několikrát jsem si ji znovu přečetl. Zítra. To znamená, že fotka byla pořízena v budoucnosti.

Od té doby už nejezdím v noci sám po dálnici. A pokaždé, když vidím bílý náklaďák s pohřebními věnci, mimovolně dupnu na brzdu. Protože od toho dne jsem stále nezjistil, kdo mou fotku dal do rakve – nebo proč.

Někdy se zdá, že silnice kryje svá tajemství stejně jako hřbitovy. Jen někteří z nich se ještě nerozhodli, na koho čekají.