Letím klidně, v sedadle u okna, a přemýšlím – hodina a půl letu, všechno bude v pořádku. Přede mnou sedí žena v barevném svetru, trochu buclatá, ale bez zlého úmyslu – prostor prostě zamrzl v obvyklé stagnaci letu: zavazadla v horní přihrádce, tlumené hučení motorů, něčí film hrající ve sluchátkách. Letadlo se sotva vzneslo, když bez pohledu prudce nakloní opěradlo sedadla. Mám podřená kolena, přerývaný dech a první věc, která mě napadne, je zdvořilost.

„Promiňte,“ říkám a nakláním se dopředu. „Můžete trochu zvednout opěradlo? Je to opravdu stísněné.“

Ani neotočí hlavu: „Takhle je mi pohodlněji.“

V tu chvíli ve mně bojují dva mechanismy: ten známý – „Buď trpělivý“ a ten druhý – který chrání mé hranice. Jak často polykáme nepříjemnosti ze strachu, že budeme působit nudně? Jak často je snazší někomu šlápnout na nohu, než ustoupit?

Moje první interakce s letuškou byla typická: usmála se a požádala mě, abych zvážila své sousedy. Odpovědí byl povýšený povzdech a půlcentimetrové zvednutí sedadla. O půl hodiny později bylo sedadlo opět sklopené; kolena jsem měla opět podražená. Diplomacie dosáhla svého. Rozhodla jsem se jednat, ne oko za oko, ale ukázat dotyčnému, že se mýlil.

Nezačala jsem hlasitou hádku ani se neuchýlila k agresi – to je ten druh přístupu, který všem kazí náladu. Zvolila jsem cílenou taktiku. Nejprve malý test: Diskrétně jsem položila knihu na loketní opěrku, abych demonstrovala, jak málo místa tam je. Lehký úsměv a slova: „Jsi si jistá, že se cítíš pohodlně? Jen nemůžu pohnout nohama.“ Nic. Dalším krokem byl tichý rozhovor s chlapíkem naproti uličce: „Pokud si znovu sklopí sedadlo, dej mi vědět, ano?“ Přikývl a už jsme v tom problému nebyli sami.

Když sedadlo potřetí odletělo dozadu, vstal jsem, vstoupil do uličky a klidně řekl: „Chápejte, vy si mě nevšímáte. Dohodněme se: já si trochu zvednu sedadlo, vy si zvednete to své a oběma nám bude líp.“ V jejích očích se mihl překvapený a znechucený výraz, ale když cestující otočili hlavy a chlapík zamával „děkuji“, souboj přestal být osobní a obrátil se…

A pak přišel nečekaný zvrat. Zatímco jsme o tom diskutovali, přistoupil k nám muž středního věku – ten vedle nás v řadě, který do té doby mlčel. Řekl něco jednoduchého: „Když létáte s dětmi, počítá se každý centimetr. Respektujme lidi.“ Jeho hlas byl vyrovnaný, bez obvinění, ale s jasnou morálkou. Žena náhle změkla – možná se cítila trapně, když se všichni dívali, nebo si možná uvědomila, že se chovala nevhodně. Neomlouvala se nahlas, ale jemně se zvedla a tiše pronesla omluvu.

Říkal jsem si: je tohle lekce o trestu? Ne. Lekce spočívala v tom, dát někomu šanci vidět situaci očima druhého. Někdy stačí navázat dialog, položit otázku a zapojit třetí stranu, aby hrubost přestala být obrannou reakcí. Moje malá „pomsta“ nebyla beranidlem – byla to příležitost k porozumění.

Konec byl zrcadlový: o hodinu později žena tiše řekla: „Promiňte, nepřemýšlela jsem.“ Odpověděl jsem jednoduše a bez patosu: „Všem nám někdy chybí empatie. Hlavní je, že jste si toho všiml.“ Usmála se, lidsky řečeno. Lekce fungovala ne proto, že by někdo byl potrestán, ale proto, že každý z nás má na výběr – dál tlačit na někoho jiného, ​​nebo změnit svůj pohled na věc.

Často přemýšlím o tom, kolik neviditelných dohod je základem naší zdvořilosti – v autobuse, ve frontě, ve výtahu. Letadlo je stlačená mikrospolečnost: není zde žádné soukromí, každý pohyb ovlivňuje vašeho souseda. Malá změna – pár centimetrů opěradla – se stává symbolem respektu. Proč zapomínáme dívat se dál než za své sedadlo? Možná nám únava a anonymita dávají záminku k zanedbávání. Není ale jednodušší nesnažit se pochopit ostatní? To není idealismus – je to malý zvyk, který dělá cestování lidštějším. Ale tento zvyk začíná v malém: otázkou: „Je vám pohodlně?“ místo automatického sklopení sedadla. Pokud každý přidá trochu pozornosti, svět se zmenší – ale stane se laskavějším. Zkuste to – rozdíl bude zřejmý.