Brzy ráno, zatímco město ještě dřímalo v šedé mlze, zazvonil telefon u stolu službu konajícího policisty. Žena mluvila přerývaně, jako by bojovala nejen se strachem, ale i s pochybnostmi o vlastním duševním zdraví:
„Prosím, pošlete někoho… z pohovky se ozývají zvuky. Škrábání, šustění… někdy to zní jako sténání.“

Policista, který hovor přijal, se zpočátku zasmál. Kdo ví, kdo volá ráno s bláznivými historkami. Ale něco v ženině hlase – ta tichá pauza, ne hraní – ho znepokojilo. O dvacet minut později byla hlídka u dveří.

Přivítal je starší pár. Muž na invalidním vozíku, manželka bledá, oči zarudlé od nedostatku spánku. Místnost vypadala obyčejně: hrnky na stole, deka přehozená přes židli – ale vzduch uvnitř byl hustý, jako by byl nasycen úzkostí.

„Mysleli jsme si, že jsou to myši,“ vysvětlila žena. „Pak jsme začali slyšet… dýchání. V noci je to hlasitější.“

Čechařský pes, kterého si přivedl psovod, se okamžitě zvedl k vědomí. Očuchal koberec, obběhl stůl a najednou zavrčel. Přímo u pohovky. Hluboké, tiché zavrčení se změnilo v štěkání a pes se vrhl k polštářům a začal drápat čalounění.

Policisté si vyměnili pohledy. Jeden vytáhl nůž, druhý rozsvítil baterku.
„Prosím, ustupte.“

Látka se pod čepelí rozevřela. Z praskliny vypadla stará vata, prach a kousky látky. A pak – ostré vrznutí. Pak další. A znovu. Žena vykřikla a muž si zakryl obličej rukama.

Uvnitř pohovky se rozvířila tma a ve světle baterky se pohnulo něco malého, vlhkého a pokryté chomáči srsti. Miminka. Tři malá koťata, slepá, třesoucí se, pokrytá útržky staré látky. Jejich matka musela proklouznout zadní částí pohovky, udělat si tam hnízdo a pak možná zemřela.

Ale to byl jen začátek.

Když se policista snažil koťata odebrat, pes znovu zavrčel. Nedaleko, pod vrstvou staré podšívky, se něco lesklo. Kov? Opatrně nožem nadzvedl čalounění – a ztuhl.

Ležela tam pistole. Zrezivělá, ale s nábojem v komoře. Vedle ní ležel zašlý medailon s fotografií mladé ženy.

Manželka zalapala po dechu:

„To je… Martha. Naše dcera.“

Policisté si vyměnili pohledy. Starý příběh, na který pár dávno zapomněl, se náhle vynořil do světa. Marta zmizela před patnácti lety; odjela za prací do jiného města a už se nikdy nevrátila. Hledali ji, ale stopa vychladla. Nikdo přesně nevěděl, co se stalo.

Nyní, mezi prachem a kočičím hnízdem, ležela její fotografie – schovaná v pohovce zakoupené z druhé ruky krátce po jejím zmizení.

Vyšetřování později ukázalo, že nábytek skutečně patřil rodině, u které si Marta pronajala pokoj. Zbraň odpovídala ráži, o které se předpokládá, že byla vypálena střela, která zanechala stopu na zdi jejího bývalého domu. Teprve tehdy nikoho nenapadlo otevřít pohovku.

Příběh se ve zprávách odvíjel jako temná spleť. Za vnějším klidem – roky ticha, za předmětem z domácnosti – stopa zločinu. Lidé diskutovali o tom, jak snadno se to hrozné může skrývat mezi známým.

Nejpamátnější byl ale okamžik, kdy žena držící zachráněná koťata novinářům řekla:
„Nemyslím si, že si tuto pohovku vybrali náhodou.“ Někdy si život najde způsob, jak nám připomenout to, co stále potřebuje odpověď.

Policista, který pohovku poprvé otevřel, později přiznal, že ho incident přiměl na běžné věci dívat se jinak. Staré židle, skříňky, pohovky – všechno, co uchovává vzpomínky.

A možná proto si někdy, když byl dům tichý, představoval, jak se pod látkou znovu něco hýbe. Ne zlo – jen minulost, která nemůže mlčet.