Pohřeb byl tichý, téměř posvátný. Síň, naplněná vůní svíček a čerstvých lilií, byla hrobově tichá. Lidé mluvili šeptem, jako by se báli něčí spánek vyrušit. Uprostřed stála bílá rakev, vedle níž stála žena s asi pětiletou holčičkou. Dítě neplakalo. Jen držela matku za ruku a zírala na podlahu, jako by viděla něco, co dospělí neviděli.

Když nastal čas loučení, matka ji zvedla, aby se mohla podívat dovnitř. Dívka dlouho zírala otci do tváře – klidně, jako by skutečně spal. Pak najednou zašeptala:
„Není mrtvý. Jen spí.“

Někdo se nervózně zasmál, jiní se odvrátili, aby skryli slzy. Všichni usoudili, že dítě prostě nechápe, co se děje. Matka však cítila něco zvláštního – jako by slova její dcery prořízla vzduch a naplnila místnost ledovým tichem.

Dívka se náhle rozplakala a natáhla se po rakvi:
„Tati, probuď se! Prosím, probuď se!“

Několik lidí ji přišlo odvést. Ale ona se třesouc ukázala na otcovu hruď:
„Podívej! Dýchá!“

Všichni se otočili. Na pár vteřin se nikdo nepohnul. Zdálo se, že i svíčky přestaly blikat. Pak někdo tiše řekl:
„To je jen vítr, dítě…“

Ale matka, jako by poslušná instinktu, se naklonila. Srdce. Slyšela ho. Sotva, ale slyšela ho. Její křik se odrážel od zdí:
„Doktor! Žije!“

Zpočátku tomu nikdo nevěřil. Ale záchranář, povolaný k vyplnění papírů, se vrhl na kontrolu. Třásly se mu ruce. Pulz byl slabý, ale byl tam. Všechno se propadlo do chaosu – rakev byla otevřena, tělo vyneseno, lidé nechápali, co se děje. Žena nemohla spustit oči ze své dcery.

„Jak jsi to věděla?“ zašeptala.
Dívka, stále plačící, odpověděla jednoduše:
„Slíbil mi, že nikdy neodejde, dokud na něj budu čekat.“

Později lékaři vysvětlili: vzácný stav – katalepsie – kdy tělo zmrzne a dýchání a puls se stanou téměř nepostřehnutelnými. Muž byl prohlášen za mrtvého příliš brzy. Pár hodin – a opravdu by nepřežil. Dívka ho nevědomky zachránila.

Tento příběh se rychle stal předmětem fám. Někteří říkali, že dítě cítilo „energii svého otce“. Jiní říkali, že to byla náhoda, shoda okolností, prostá dětská víra. Ale samotná matka viděla věci jinak. Řekla, že v okamžiku, kdy její dcera vyslovila slova „spí“, se v místnosti jakoby něco změnilo. Jako by sám život odpověděl na její volání.

O měsíc později už muž seděl doma, bledý, zesláblý, ale živý. Vzpomínal:
„Cítil jsem se, jako bych upadal do hlubokého spánku a slyšel její hlas skrz vodu. ‚Tati, probuď se.‘ Chtěl jsem odpovědět, ale nemohl jsem. A pak – světlo.“

Dívka teď spí vedle něj a drží ho za ruku, jako by se bála ho pustit. Někdy se matka v noci probudí a vidí své dítě, jak jí ze spánku šeptá:
„Říkala jsem ti, že jen spíš…“

Někdy zázraky neporušují zákony přírody. Objeví se prostě tam, kde srdce nakonec odmítá věřit.