Autobus se třásl na každé zatáčce, jako by se zlobil na svět za ten ranní shon. Lidé seděli přilepení k telefonům, někteří dřímali, jiní nervózně kontrolovali hodinky. Úplně uprostřed stál chlap v bílém tričku, ruce měl celé pokryté tetováním: čáry, obličeje, kříže, plameny. Poslouchal hudbu a vypadal, jako by nikomu nepatřil.

Vedle něj seděla starší žena s úhledně uvázaným šátkem na hlavě. Nejdřív se na něj jen podívala, pak začala nespokojeně něco šeptat a brzy se už nedokázala udržet:

„Ateista,“ řekla hlasitě. „Co jsi si to se sebou udělal? Je ostuda dívat se na takové lidi ve stáří!“

Chlap si sundal sluchátko a překvapeně se na něj podíval:

„Promiňte, jste přišel za mnou?“

„A kdo další?“ rozzlobila se. „Za našich časů měli muži čest, ale teď jsou všichni pokryté kresbami jako školní sešity. Je to ostuda.“
„Jsou to jen kresby, babi,“ odpověděl klidně. „Každý se vyjadřuje svým vlastním způsobem.“

Žena se ale nehodlala vzdálit. Její hlas se třásl a prozrazoval ne hněv, ale únavu:
„Vyjadřovat se? A pak si stěžuješ, že tě nerespektují! Co ty víš o životě, chlapče? Myslíš si, že jen proto, že máš na těle inkoust, bude tvoje duše jasnější?“

Lidé se začali otáčet. Někteří se hihňali, jiní vytahovali telefony a očekávali, co se stane „zajímavým“. Chlapec se odvrátil a zastrčil si zpět sluchátko. Zdálo se, že rozhovor skončil.

Žena si ale dál mumlala, stále hlasitěji, stále rozzlobeněji:
„Kvůli lidem, jako je on, opustil tuto zemi pořádek… Pane, dej mi sílu, abych se tu nepřevrátila…“

A jako by v reakci na tato slova spadla. Sklopila hlavu, ruce se jí třásly. Autobus se zakymácel a cestující ztichli strachy. Pár vteřin – a ticho se stalo nesnesitelným. Nikdo se nehýbal. Jen chlapec.

Strhl si sluchátka a rychle k nim přiběhl.
„Babi!“ zavolal a už před ní klečel. „Slyšíš mě?“

Ženské rty se sotva pohybovaly.
„Voda… srdce…“ zašeptala.

Chlapec se rozhlédl – lidé odvraceli zrak. Někteří předstírali, že hledají lékárničku, jiní se jen dívali z okna. Bez přemýšlení vytáhl z batohu láhev s vodou a přiložil jí ji k ústům.
„Počkej, slyšíš mě?“ Zastavme autobus hned.

Řidič si všiml rozruchu a zastavil auto. Chlapík zavolal někomu, aby zavolal sanitku. O pár minut později byl autobus zaparkovaný u krajnice, žena seděla na sedadle, bledá, ale dýchala rovnoměrněji.

„Děkuji, synu,“ řekla s obtížemi. „Promiň… Nevěděl jsem…“

„Nic,“ odpověděl tiše. „Jsi jen unavená. Stává se to.“

Podívala se na jeho ruce, které se teď třesly, s tetováním, kde na pozadí plamenů vyčnívalo jediné slovo – mami.
„Tohle… na počest…?“

„Ano. Maminka měla rakovinu. Nechala jsem si ji vyléčit, když zemřela. Abych si to pamatovala.“

Žena odvrátila zrak a něco se v její tváři změnilo. Z odsouzení se stal stud. Z studu se stal pochopení.
„Víš,“ řekla, „myslela jsem si, že lidé jako ty přinášejí jen potíže. Ale ukázalo se, že jsem se mýlila.“

„Je v pořádku dělat chyby,“ odpověděl. „Hlavní je mít čas si to přiznat.“

Sanitka dorazila rychle. Záchranáři ženě pomohli ven a muž jí podal ruku. Než se dveře zavřely, náhle řekla:
„Kdybych měla vnuka, chtěla bych, aby byl jako ty.“

Autobus se znovu rozjel. Lidé mlčeli. Teď už jen – doopravdy. A nikdo nevytáhl telefony. Nikdo se neodvážil vtipkovat.
Muž si znovu nasadil sluchátka, ale hudbu nezapnul. Domy, tváře a ulice se pomalu míjely za oknem – a najednou se všechno zdálo jinak.

A žena v sanitce, opírající se o paži záchranáře, si stále říkala: proč tak rychle soudíme? Proč musíme málem zemřít, abychom v jiném člověku viděli lidskou bytost?

A možná právě v ten den se něco v jednom starém srdci konečně uzdravilo – ne léky, ale prostým lidským gestem.