Domů jsem se vracel kolem deváté. Podzim už se projevil – vítr šustil listím, pouliční lampy unaveně poblikávaly, jako by i ony chtěly spát. Téměř žádní lidé nebyli kolem, jen občas se kolem domů mihla silueta a mizela ve tmě.

Šel jsem rychle, ale neběžel – abych působil klidně. V jedné ruce jsem pevně svíral tašku, v druhé telefon, i když by mi to moc nepomohlo. Za takových večerů se město zdá být jiné: není vaše. Jako by vás sledovalo, a ne naopak.

A najednou jsem za sebou uslyšel kroky. Tlumené, těžké. Pomalé, ale důrazné. Jako by ten člověk nejen šel – sledoval někoho. Sledoval mě.

Zrychlil jsem. Kroky také.
Všechno ve mně ztuhlo. Vrátit se? Ne. Přejít ulici? Příliš nenápadné. Zabočila jsem do dvora a doufala, že mě projde. Ale kroky nezmizely. Zněly teď blíž, jasněji.

Otočila jsem se. Byl bosý. Muž asi padesátiletý, s dlouhým vousem, roztrhaným kabátem a špinavými kalhotami. Vlasy měl rozcuchané, tvář zarostlou, oči podivně živé, pronikavé. Kráčel pomalu, ale jeho pohled se mi nikdy nevzdával.

Cítila jsem, jak se strach stává hmatatelným – jako by mi někdo položil ledovou ruku na hruď.
Vytáhla jsem klíč z kapsy a sevřela ho mezi prsty – jako improvizovanou zbraň.
„Co chcete?“ třásl se mi hlas. „Jděte pryč!“

Neodpověděl. Prostě pokračoval v chůzi.

Spěchala jsem k nejbližšímu přechodu pro chodce. Semafor blikal červeně, ale bylo mi to jedno – běžela jsem. Vzduch pod klenutým podchodem pro pěší byl vlhký, stěny byly pokryté loupající se barvou a mé kroky se hlasitě ozývaly ozvěnou.

A najednou – ruka na mém rameni.
Vykřikla jsem a prudce se otočila.
„Nesahej na mě! Hned ti zavolám…“
„Holka…“ hlas byl tichý, chraplavý, jako by se zotavoval z nemoci. „Prosím, neboj se.“

Stáhl ruku, jako by se spálil.
„Já… nechtěl jsem tě vyděsit. Upustila jsi to,“ řekl a natáhl mi malou šedou peněženku. Mojí.

Neuvědomila jsem si to hned. Podívala jsem se dolů – ano, byla to moje peněženka. Musela mi vypadnout, když jsem vytahovala telefon.

„Snažil jsem se tě dohnat,“ dodal neohrabaně. „Pořád jsi zrychlovala…“

Stál přede mnou se sklopenýma očima, jako by čekal, až zakřičím, uhodím, poběžím. A pak jsem si najednou všimla – jeho bosé nohy byly potlučené, prsty oteklé zimou, pod nehty hlína. A ten zápach… nejen hlína – zápach opuštěného života.

Vzala jsem si peněženku.
„Děkuji…“ podařila jsem se ze sebe vypravit a v hrudi se mi mísil stud s úlevou.

Přikývl.
„Jen se na sebe starej,“ řekl a odešel, aniž by se ohlédl.

Stála jsem pod obloukem chodby a sledovala ho, jak odchází. Jeho kroky se vzdalovaly, tišily, až se rozplynuly v noci.

A já se stále nemohla pohnout. Pořád jsem se třásla, ale teď už ne strachem – tím, jak snadno soudíme. Už jsem se rozhodla, kdo to je. Nebezpečný. Abnormální. Potenciální nepřítel.

A on prostě chtěl vrátit to, co bylo ztraceno.

Od té doby jsem na tu noc často myslela. Na to, jak snadno nás strach promění v bestie, jak snadno nás nutí vidět hrozbu tam, kde je ve skutečnosti dobro. A pokaždé, když procházím pod tím nadjezdem, se mimovolně ohlédnu. Ne z hrůzy, ale z naděje. Co když tam bude zase? Živý, kráčí bos po podzimním asfaltu a bude mít čas dokázat někomu jinému, že i v tom nejšpinavějším oblečení může bít čisté srdce.