Když se narodili Erwin a Previn – dvě drobné holčičky spojené v hlavě – lékaři na okamžik ztuhli. Před nimi ležel zázrak i tragédie zároveň. Dvojčata sdílela lebku, srostlé cévy a část mozku. Nikdo si nemohl s jistotou říci, zda přežijí i první měsíc. Ale život, jak se často stává, šel proti nepřízni osudu.

První rok uplynul za zvuků přístrojů, tichých kroků na jednotce intenzivní péče, strachu, který bránil jejich rodičům v spánku. Každý pohyb sestry, každé mihotání monitoru – na všem záleželo. A přesto dívky rostly. Smály se, snažily se pohybovat rukama a žvatlaly – svým vlastním způsobem, spolu. Bylo to, jako by mezi nimi existoval neviditelný kanál: když jedna plakala, druhá svraštila čelo; když se jedna zasmála, druhá se začala hihňat, aniž by věděla proč.

Když jim byl rok, lékaři v Bombaji svolali poradu. Rozhodnutí sestry oddělit znělo jako šílenství. Jeden z chirurgů řekl: „Tohle není operace. Je to šachová hra se životem.“

Další odpověděl: „Ale když si hrát nebudeme, nikdy nepoznají, jaké to je být sám sebou.“

Přípravy trvaly měsíce. Stovky snímků, modelování lebky, konzultace s neurology, cévními chirurgy a plastickými chirurgy. Každý krok byl propočítán, jako procházka minovým polem: kde nakreslit linii řezu, jak rozdělit společnou žílu, která část mozku by mohla být zachována pro obě. Chyba milimetru – a bylo po všem.

První operace proběhla v říjnu 2018. Lékaři oddělili cévy jen částečně, aby jejich těla měla čas se adaptovat. Dívky byly dvanáct hodin v narkóze. Jejich rodiče celou dobu seděli na chodbě a drželi se za ruce. Následující den se jejich matka poprvé odvážila podívat do místnosti – a plakala. Ne ze strachu, ale z vděčnosti. Byly naživu.

V listopadu následovala druhá operace, rizikovější. Dívky byly téměř úplně oddělené, ale jejich lebky stále sdílely společnou strukturu. Mezi nimi stála tenká přepážka, jako poslední nit osudu, která jim bránila v oddělení.

Únor 2019 byl měsícem, kdy lékaři učinili poslední krok. Závěrečná operace trvala 30 hodin. Když chirurg konečně sundal rukavice, v místnosti se rozhostilo ticho. Řekl jen:

„Teď jsou dvě.“

Rodiče tomu zpočátku nevěřili. Dívky byly přesunuty do oddělených postelí a poprvé po dvou letech spaly odděleně. Matka později uvedla, že se jedna z nich v noci probudila a tiše volala na svou sestru – neobvykle prázdná postýlka vedle ní ji vyděsila. Ale ráno se jim střetly pohledy. A usmály se.

Oddělení bylo úspěšné, ale ne bez následků. Jedna dívka má částečnou paralýzu na levé straně, druhá má problémy s řečí a pamětí. Znovu se učí sedět, chodit a mluvit. Jejich mozky, jako kompas, znovu hledají směr. Ale jejich spojení nezmizelo: když jedna během rehabilitace upadne, druhá z nějakého důvodu pokrčí nos a zvedne ruku, jako by chtěla pomoci.

Můžeme říci, že lékaři přemohli přírodu? Nebo jí prostě pomohli najít novou cestu?
Nikdo neví. Jedna věc je ale jasná: tyto dívky se narodily spolu z nějakého důvodu. Možná aby nám všem připomněly: zázrak nespočívá v tom, že jsou neoddělitelné. Zázrak spočívá v tom, že se oddělí, aniž by se navzájem ztratily.

Nyní žijí v Indii, zotavují se a už dělají první kroky k životu. Novináři se někdy ptají jejich matky, zda lituje, že souhlasila s operací. Vždy odpovídá na totéž:
„Nevybírala jsem si mezi nimi. Prostě jsem jim dala šanci, aby si vybraly samy.“

A když vidíte, jak jedna z dívek po hodině jemně natahuje ruku, aby pomohla té druhé vstát, najednou pochopíte: jejich příběh není o odloučení, ale o tom, jak se dvě srdce naučila bít v souladu, i když je mezi nimi nyní prostor.