Svatby často končí stejně – šampaňské, smích, přání všeho dobrého, lehce unavené, ale šťastné pohledy novomanželů. Ten večer nebyl jiný. Dům byl plný hostů, stoly se hemžily jídlem, hudebníci balili své nástroje. Nevěsta a ženich vyšli nahoru do místnosti poseté růžovými lístky. Dveře se za nimi zavřely. Zdola se ozývaly závěrečné přípitky, cinkání sklenic, brnknutí kytary. Nikdo ještě netušil, že za pár minut se oslava promění v noční můru.

Nejprve se ozvalo tiché žuchnutí, jako by někdo něco upustil. Pak výkřik. Ostrý, pronikavý, jako by někdo padal do propasti. Hosté ztuhli. Otec nevěsty zbledl a spěchal ke schodům. Za ním byl bratr ženicha, svědek a dva přátelé. Když vběhli do ložnice, dveře byly dokořán otevřené a uvnitř vládl chaos.

Na podlaze ležely rozházené okvětní lístky, zmačkané polštáře a střepy sklenic od vína. Ženich stál u postele, jako by zkameněl. Ruce se mu třásly. Na prostěradlech byly stopy krve. Nevěsta ležela bez hnutí, šaty měla roztrhané a poblíž se něco třpytilo. Malý stříbrný prsten. Ale ne její.

„Co jste to udělal?“ křičel svědek, ale ženich neodpověděl.
Jen zíral na prsten, jako muž, kterému si náhle uvědomila hroznou pravdu.

Později lékaři a policie vše vysvětlili. Ukázalo se, že nevěsta měla vzácné cévní onemocnění, které u ní léta leželo ladem. Jakýkoli silný stres mohl způsobit vnitřní prasknutí tepny. Nikdo to nevěděl. Ani její rodiče, ani samotná dívka. Její srdce se okamžitě zastavilo. To, co se zdálo být násilnou scénou, se ukázalo jako tragická náhoda – smrtelná nehoda, na kterou se nikdo nemohl připravit.

Když dorazila sanitka, hosté stáli na schodech v naprostém tichu. Pouze křupání podlahových prken pod botami záchranářů prolomilo hrobové ticho domu, kde se ještě nedávno linula hudba. Ženich nepronesl ani slovo. Pouze vzal svou ženu za ruku – tu samou, se kterou stál to ráno u oltáře a přísahal věčnost – a tiše zašeptal:
„Měl jsem tě ochránit…“

Od té doby uplynulo několik let. Sídlo stojí prázdné. Říká se, že v noci je ve druhém patře slyšet kroky a tiché cinkání skla – jako by někdo znovu upustil sklenici. Místní se domu vyhýbají, ale občas se na schodech objeví muž. Sedí a dívá se z okna, kde kdysi hořelo měkké světlo svíček. A pokaždé zašeptá totéž slovo. Jméno.

Tento příběh není jen děsivou epizodou ze života. Je to připomínka křehkosti toho, co považujeme za věčné. Někdy i ty nejkrásnější okamžiky končí náhle, jako by někdo zhasl světla. A zůstane jen ticho.