S manželem jsme bydleli v domě jeho matky. Bylo to pohodlnější – šetřili jsme si na vlastní bydlení, zatímco jsme pracovali. Přes den byla moje tchyně vzorem klidu: pekla koláče, zalévala květiny, ptala se, jak jde práce. Nikdy bych nehádala, že se za touto laskavostí skrývá něco… ne tak docela normálního.

První noc mě probudilo světlo. Úzký paprsek baterky pomalu klouzal po našich tvářích, zdech, posteli. Moje tchyně stála ve dveřích. Jen tam stála. Beze slova. Pak odešla. Myslela jsem si, že má halucinace, nebo se možná dívá, jestli je zavřené okno. Ale další noc se to všechno stalo znovu. Přesně ve tři hodiny. Jako by to bylo podle plánu.

Snažili jsme se s ní mluvit. Manžel se klidně zeptal:
„Mami, proč chodíš v noci domů?“ Tiše, jako by ji to překvapilo, odpověděla:
„Chtěla jsem vědět, co děláš.“

„Co můžeš dělat ve tři ráno?“ neodolal. „Spíme.“

Přikývla, ale o den později to všechno začalo znovu. Začala jsem se bát tmy. Usínala jsem a poslouchala, jestli nezavřou dveře. Někdy jsem cítila, jak stojí v čele postele, dýchá a pak se vzdaluje.

V noci jsme přestali spát. Ráno se všechno zdálo jako zlý sen – slunná kuchyně, vůně kávy, úsměv mé tchyně. Ale v noci – to samé chladné světlo baterky.

Jednoho večera jsem řekla manželovi:
„Předstírejme, že spíme. Možná pak zjistíme, co hledá.“

Souhlasil, i když jsem viděla, jak se mu třesou ruce.

Padla noc. 2:58. Ticho. 2:59. Vrznutí. Dveře se lehce pootevřely. Paprsek baterky znovu klouzal po místnosti. Nehýbala jsem se. Přistoupila k posteli. Tiše se naklonila. Na pár vteřin hrobové ticho. Pak jsem uslyšela sotva slyšitelný šepot:
„Tak podobní… tak podobní…“

Stiskla jsem manželovu ruku. S obtížemi zadržel dech. Tchyně mu prohrábla vlasy a najednou zašeptala:
„Můj chlapče… proč jsi odešel?“

Začala tiše plakat. Ne vzlykala, ale plakala – jako někdo, kdo pláče každou noc. Pak se narovnala a odešla.

Když se dveře zavřely, vyskočily jsme. Můj manžel byl bílý jako prostěradlo.
„Co říkala?“ zeptala jsem se.
Dlouho mlčel. Pak tiše:
„Měl jsem bratra dvojče. Zemřel, když nám bylo deset. Myslel jsem, že zapomněla…“

Ani jeden z nás tu noc ani nemrkl.

Další ráno se tchyně chovala jako obvykle. V kuchyni stál jen hrnek, třetí v pořadí, s pařící studenou vodou. Zeptala jsem se:
„Mami, přišla jsi nás včera večer navštívit?“ Usmála se jako dítě zaskočené překvapením.
„Ne. Proč bych k tobě chodila? Spíš.“

Nic víc jsme neřekli. Ale tu noc jsem se znovu probudila. Ticho. Vstala jsem, šla ke dveřím – a ztuhla. Dole v obývacím pokoji se svítilo. Moje tchyně seděla v křesle naproti prázdné pohovce a něco šeptala neviditelné osobě.

Nevzbudila jsem manžela. Jen jsem stála a poslouchala. Mluvila, jako by vedle mě seděl chlapec:
„Ticho, nedělej hluk. Spí. Všechno je v pořádku, synu. Všechno je v pořádku.“

Od té doby jsem si uvědomila: její noční návštěvy nebyly šílenstvím ani zlem. Byly to smutky, které nepominuly. Smutky, které v ní žily jako dech.

Někdy se bojíme tmy, protože v ní někdo stojí. Ale je to ještě děsivější, když ten někdo není duch, ale vzpomínka, ze které se člověk nemůže probudit.