Když v listopadu 1957 vstoupili vyšetřovatelé z Wisconsinu do domu na okraji klidného městečka Plainfield, neměli tušení, že vstupují do jedné z nejtemnějších kapitol amerických dějin. Zvenku vypadal jako obyčejný venkovský dům; uvnitř to byla noční můra, která později inspirovala desítky hororů a navždy změnila obraz sériového vraha ve veřejném povědomí. Tam, uprostřed tlumeného světla a zápachu hniloby, stál Edward Theodore Gein – bledý, s pohledem bez emocí. Muž, kterého jeho sousedé považovali za „tichého excentrika“.

Dům, kde mrtví neodpočívají

Gein žil v ústraní od smrti své matky Augusty. Byla pro něj víc než jen rodič – idol, božstvo, hlas, který určoval dobro a zlo. Její fanatická religiozita a pohrdání ženami, které nazývala „děvkami“, proměnily jejího syna v bytost neschopnou oddělit hřích od lásky, smrt od života. Po její smrti se v něm něco zlomilo. Svět bez ní se mu stal cizím a on se ho snažil znovu vytvořit – po svém.

V noci chodil na hřbitovy. Za světla luceren vykopával čerstvé hroby a odnášel těla žen, které se podobaly jeho matce. Nezabíjel je – už byly mrtvé. Ale na tom mu nezáleželo: jejich kůže, jejich tváře, jejich formy se staly materiálem, ze kterého vytesával svou novou „realitu“. Židle, lampy, masky, dokonce i opasky vyrobené z lidských částí – to vše nebyla jen perverze, ale pokus znovu získat ztracenou intimitu.

Když se matka stane Bohem

Psychiatři později řekli: Ed nebyl jen šílený – byl zničen stínem své matky. Jeho život se do nejmenšího detailu točil kolem jedné myšlenky: být znovu s ní. Z kůže mrtvých vyřezal „dámský oblek“, aby se mohl „vžít do jejich kůže“, stát se jimi, cítit jejich přítomnost. To nebyla metafora. Bylo to doslovné.

Popřel nekrofilii a s mrazivou jednoduchostí to vysvětlil: „Příliš hrozně smrděly.“ Pro něj to nebyl sex, ale náboženský rituál, akt transformace. To je Geinova skutečná hrůza: ne žízeň po krvi, ale žízeň po lásce, dovedená do noční můry.

Oběti, o kterých se svět dozvěděl

První obětí byla Mary Hoganová, majitelka baru. V roce 1954 zmizela a nikdo nevěřil, že je tichá farmářka vinna. Její hlava byla později nalezena v Geinově domě.

Druhou obětí byla Bernice Wordenová, majitelka železářství. Když si její syn, zástupce šerifa, všiml krve na podlaze, stopa vedla přímo na Geinovu farmu. Našel její tělo ve stodole, visící hlavou dolů, jako zdechlina. Dům byl plný lebek, masek, židlí a stínidel z lidské kůže. Dokonce i Bernicino srdce leželo vedle kamen.

Proces, který se nikdy nestal

Geinovo zatčení šokovalo Ameriku. V malém městečku, kde se dveře nikdy nezamykaly, se dům prostého farmáře stal symbolem absolutního šílenství. Ale žádný soud jako takový se nekonal. Byl prohlášen za šíleného a poslán do psychiatrické léčebny.

V roce 1968 čelil soudu, ale byl opět shledán „vinným z důvodu nepříčetnosti“. Geine strávil zbytek života v nemocnici, kde se stal téměř neškodnou postavou: četl Bibli, pěstoval rostliny a občas se usmíval na návštěvníky. Nikdo v něm neviděl monstrum – dokud si nevzpomněl, co se za ním skrývá.

Zemřel v roce 1984, tiše, jak žil. Jeho pohřbu se zúčastnilo jen pár lidí.

Stín dopadající na kulturu

Geinův příběh neskončil jeho smrtí. Samotná hororová kultura ho pohltila. Jeho obraz dal vzniknout Normanu Batesovi z Psycha, Leatherfaceovi z Texaského masakru motorovou pilou a Buffalo Billovi z Mlčení jehňátek. Ale to vše jsou pouhé odrazy. Skutečný Gein byl děsivější, protože byl možný.

Nevypadal jako monstrum. Nevrčel, nelovil. Prostě žil mezi lidmi, vlídně přikyvoval na ulici a v noci se vracel tam, kde mrtví neměli odpočinek.

Netvor jako zrcadlo

Příběh Eda Geina je víc než jen kronika šílenství. Je to podobenství o tom, co se stane, když se láska promění v posedlost a osamělost v idolizaci mrtvých. Jeho činy, navzdory vší své ohavnosti, obsahují děsivou lidskost: hledal intimitu, ale našel jen temnotu.

Můžeme ho považovat za šílence, ale kde je hranice mezi patologií a naší vlastní závislostí na tom, co jsme ztratili? Každý z nás se alespoň jednou pokusil vzkřísit minulost – na fotografiích, v předmětech, ve vzpomínkách. Gein prostě zašel dál. Příliš daleko.

Pravdou je, že monstra se nerodí – jsou stvořena. A někdy se nerodí z nenávisti, ale z lásky, která přestala být lidská.