Když slyšíme o Severní Koreji, představujeme si pchjongjangské cvičiště, spořádané řady vojáků, usmívající se ženy v barevných hanbocích a věčný portrét Kim Ir-sena na fasádě každé budovy. Za touto divadelní výlohou se však skrývá svět, kde každý krok, každý nádech a dokonce i lidské tělo nepatří jednotlivci, ale systému. Tam, kde se známé hranice mezi soukromým a veřejným stírají až do bodu nerozeznání, vznikají zvyky, které se zdají být nejen zvláštní – jsou znepokojivé ve své chladné racionalitě.

Jedním z takových jevů jsou pravidelné hromadné lékařské prohlídky mladých žen. Fotografie uniklé na internet ukazují stovky dívek sedících v dokonalých řadách. Jejich tváře jsou bez výrazu, jejich držení těla je bezvadné, jejich pohled upřený dopředu – jako by nebyly vybírány pro práci, ale pro roli ve hře s názvem „dokonalý občan“. Na první pohled je to disciplína. Za touto „disciplínou“ se však neskrývá zájem o zdraví, ale mechanismus totální kontroly.

Podle svědectví přeběhlíků jsou tyto kontroly povinné pro studentky a uchazečky o vládní pozice. Formálně se jedná o péči o „fyzickou pohodu“ budoucích kádrů. Ve skutečnosti jsou však nástrojem výběru, kde kritéria nejsou určena medicínou, ale ideologií. Existují dokonce případy, kdy výsledky byly použity k jmenování žen do „speciálních“ vládních pozic – například v sektorech sloužících elitě.

Toto není medicína, ale divadlo moci. Zkouška se stává aktem podrobení, kde se ženské tělo stává dalším objektem k dispozici státu. Odmítnutí je nemožné. Vynechání kontroly znamená vzbudit podezření a podezření se v Severní Koreji rovná rozsudku smrti.

Někteří účastníci později vyprávěli, jak jim bylo vštípeno poselství: „Vaše tělo patří vlasti. Musí být čisté, silné a hodné toho, aby jí sloužilo.“ Tato fráze vystihuje podstatu celého systému. Není zde žádné „já“ – pouze „my“ a i toto „my“ je řízeno shora.

Lékařské prohlídky jsou však jen součástí mnohem širšího souboru zvyků, které odrážejí ideologii státu. Například nošení odznaků s portréty vůdců je povinné. Ztráta odznaku není maličkost, ale zločin. Lidé si je každý den čistí, jako by na tom závisel jejich život. V jistém smyslu ano.

Existuje ještě jeden rituál: při výročí úmrtí vůdců se od obyvatel vyžaduje, aby několik minut nehybně stáli, často na spalujícím slunci nebo v prudkém dešti. Lidé pláčou, někteří omdlévají, ale nikdo se neodváží pohnout. I slzy musí být pořádné – upřímné, ale ne příliš hlasité. V zemi, kde jsou emoce regulovány, se upřímnost stává formou disciplíny.

I svatby a pohřby podléhají ideologické kontrole. Hudba, fotografie, počet hostů – vše podléhá pravidlům. Dokonce i nevěsta má zakázáno nosit bílé šaty, pokud evokují západní kulturu. Místo toho je na zdi povinný portrét vůdce – tichý svědek státem schváleného štěstí.

Pozorovatelé poznamenávají, že takové praktiky nejsou jen projevem diktatury, ale formou výchovy zvláštního druhu člověka. Zbaven soukromí, přesto přesvědčen, že poslušnost je normou. Když člověk žije ve světě, kde je vše předepsáno, i zvláštnosti přestávají být zvláštní. A to je možná to nejděsivější.

Otázkou není, proč je Severní Korea taková, ale jak dlouho může lidská mysl setrvávat ve stavu neustálého klamu, aniž by si toho všimla. Kde končí strach a začíná zvyk? Kde je hranice mezi ideologií a vírou?

Když se podíváte na ty dívky na fotografii – identické, tiché, seřazené – máte pocit, jako by se zastavil čas. Ale možná to nebyl čas, kdo se zastavil, ale lidé. Prostě přestali existovat jako jednotlivci.

A pak si uvědomíte: Nejpodivnější zvyky Severní Koreje nejsou přehlídky ani inspekce. Je to samotný život, proměněný v obřad poslušnosti.