Sestoupil do podzemí ne kvůli spáse, ale kvůli lesku kovu. Devět nocí v kuse kopal sedmadvacetiletý muž z Myanmaru tunel do klenotnictví. Ne ve dne, ale v noci, když město spalo a i psi se líně protahovali ve spánku. Každý úder jeho lopaty zněl jako šepot šílenství, jako krok vedoucí ne ke zlatu, ale do propasti.

Všechno to začalo náhodou – před rokem. Asfalt na ulici poblíž obchodu se zhroutil a odhalil část staré kanalizace. Mingpu Jiaqing si toho všiml a cítil volání: cesta k bohatství doslova ležela pod jeho nohama. Někdo prošel kolem s pokrčením ramen. Vzpomněl si. A nápad začal klíčit jako tajný plod.

Přes den myl auta. Obyčejný chlap v gumácích, s unavenýma očima a známým úsměvem. Nikdo by netušil, že se po návratu domů převlékne, vezme si své domácí nářadí a znovu sestoupí do tmy. Hlína se mu lepila na dlaně, vzduch houstl jako pára a dech mu byl krátký a přerývaný. Necítil strach. Jen vzrušení. Protože někde před ním leželo zlato. Lesklé, studené, čisté zlato.

Někdy se zastavil a naslouchal. Slyšel lidi projíždějící nad ním, hukot aut, vzdálený hukot města. A v těchto chvílích ho přemáhal zvláštní pocit – jako by už nebyl člověk, ale krtek, který zapomněl na světlo. Ale touha ho neopouštěla. Devět nocí – a teď před ním ležela zeď obchodu. Poslední rány. Poslední dech. A – trhlina.

Když vyšel do suterénu klenotnictví, srdce mu bušilo jako kladivo. Stál mezi krabicemi, v záři, v zápachu prachu a kovu. Před ním ležely šperky v hodnotě stovek tisíc dolarů. Vzal si trochu – jen tolik, aby se vyhnul chamtivosti. Cítil, že se mu teď život změní. Že všechno, čím si prošel, stálo za to. Dokonce si dopřál luxus a koupil si nový telefon. Malý symbol vítězství. Malý kousek iluze.

Zlato je ale neúprosné. Přitahuje nejen světlo, ale i pohled. O několik dní později policie identifikovala zloděje. Jeho stopa nevedla k penězům, k bohatství, ale k hlíně, k zemi, k tomu samému tunelu, kde zanechal část sebe sama. Zatčení bylo tiché, téměř všední. Žádné drama. Jen život se ubíral špatným směrem.

Vyšetřovatelé později řekli: „Kopal jako posedlý. Bez spánku, bez odpočinku.“ Možná je to právě podstata moderní tragédie – když je člověk ochoten urazit za devět nocí cestu, která jiným trvá roky, ne kvůli smyslu, ale kvůli třpytu. Koneckonců, zlato není cíl, je to zrcadlo. Ukazuje, co jste pro něj ochotni udělat. A co zůstane, když se v něm odrazí vaše tvář?

Mingpu Jiaqing nyní sedí ve vězení. Jeho ruce už nedrží lopatu. Zůstávají jen vzpomínky – vůně hlíny, vlhká stěna tunelu, ten první úder, kdy se zdálo, že je všechno možné. Ale kdyby se mohl vrátit do té noci, kopal by znovu? Nebo si uvědomí, že skutečný tunel není pod zemí, ale uvnitř něj – úzký, temný, vedoucí ne ke zlatu, ale do pasti?

Možná proto je zlato tak lákavé: slibuje cestu ven, ale místo toho vede do začarovaného kruhu. Mingpu chtěl najít poklad, ale místo toho si vykopal vlastní hrob. A někde tam, pod hlukem města, stále leží jeho tunel – tichá stopa lidské chamtivosti, vášně a šílené víry, že štěstí lze vykopat ze země.

………………………………………………………………………………………………………………