Ráno jsem vyšel na zahradu – bosý, s hrnkem studené kávy, jen abych zalil květiny a zkontroloval, jestli kočky rozházely stelivo. Vzduch byl hustý, vlhký, voněl hlínou a nočním deštěm. Všechno šlo jako obvykle – dokud jsem neotevřel bránu.

Zápach mě okamžitě zasáhl. Těžký, jako rez. Na jazyku se mi usadila kovová chuť, jako bych omylem olízl starý radiátor. Srdce se mi sevřelo. Udělal jsem krok, pak další – a ztuhl jsem.

Na zemi, přímo u záhonu, se něco pohybovalo. Slizké, načervenalé, jako by bylo obrácené naruby. Dýchalo to. Nebo si to jen představoval? Zpod tenké kůže byly vidět modré žíly a celá chvějící se hmota vyzařovala zápach rozkladu.

Instinktivně jsem se ucukl.
«Ach můj bože… co to je?»
Srdce mi bušilo někde v krku. Na vteřinu jsem si myslel, že vidím puls.
Živý.

Zvedl jsem telefon a zapnul fotoaparát – ruka se mi třásla. Udělal jsem fotku, pak další. A vešel jsem do domu. Dveře za mnou se zabouchly se zvukem, jako bych právě utekl.

První věc, kterou jsem udělal, bylo vyhledat „červený sliz, páchne hnilobou“.
Odpověď se objevila téměř okamžitě, ale litoval jsem, že jsem klikl na „hledat“.

První řádky hovořily o parazitech, kteří po dešti lezou z půdy. Pak o houbách, které se živí masem. Scroloval jsem dál. A ztuhl jsem, když jsem uviděl fotku identickou s tou mojí.
„Vzpurné mycelium.“ „Ďáblovo vejce.“

Démonické. Krásné.

Vrátil jsem se na dvůr, tentokrát opatrně, se zadrženým dechem. Tam, kde leželo to „něco“, se nyní tyčila oranžovočervená kopule, roztrhaná ve švech, jako cizí květina. Zevnitř vyčnívaly výrůstky podobné prstům a z nich se linul stejný zápach hnijícího masa.

Ale teď jsem necítil odpor. Naopak. Bylo na tom něco starobylého, prvotního – připomínka toho, že příroda se nesnaží být krásná. Jejím účelem je přežít, rozmnožovat se, v případě potřeby i děsit.

Sledoval jsem mouchy, které se rojily kolem této pekelné houby, a pochopil jsem: nebyli to nepřátelé. Byli to spojenci. Pomohou jí šířit její spory, aby se někde pod zemí, v tichu, zrodilo nové „ďábelské vejce“.

Možná takhle funguje celý svět? Vidíme hnilobu, ale příroda vidí život. Utíkáme před zápachem, ale on nás volá na hostinu.

„A přesto,“ řekl jsem si tiše, „proč na dvoře?“
Jako by někdo chtěl, abych to viděl.

Toho večera jsem znovu vyšel ven. Vzduch byl jiný – suchý, chladný. Houba se scvrkla a zčernala. Zůstala jen lehká, sotva znatelná vůně, jako připomínka. Sedl jsem si vedle ní, dotkl se země – a najednou jsem pocítil něco podobného vděčnosti.

Za toto podivné, odporné, živoucí ponaučení.

Za to, že i v hnilobě může bít puls.

Za to, že život není vždy voňavý. Někdy voní smrtí.

A právě proto je skutečný.

To ráno začalo hrůzou a znechucením. A skončilo poznáním, že krása nespočívá ve vůních a formách. Je v samotné schopnosti něčeho – i něčeho odpudivého – být živé.

A teď, když vycházím na dvůr a cítím slabou vůni vlhkosti, usmívám se.
Protože vím: pod touto zemí, někde velmi blízko, se znovu rodí ďábelský zázrak.

………………………………………………………………………………………………..