Stál před zrcadlem a upravoval si kravatu – tu samou, kterou mu koupila matka, když nastoupil na Harvard. Bylo mu šestnáct. V odrazu – chlapec s očima dospělého, pohledem, jako by prožil sto životů. Za pár minut měl přednášet profesorům, lidem dvakrát starším než on. Místnost voněla křídou, papírem a trapností.
„Nejsi nervózní?“ zeptal se někdo.
„Ne. Je jen škoda, že je to všechno tak jednoduché,“ odpověděl s úsměvem tím lehkým, unaveným úsměvem, který znají jen bolestně inteligentní lidé.
Osmnáct měsíců – a četl New York Times jako dětskou knihu. V osmi letech mluvil osmi jazyky. V jedenácti nastoupil na Harvard, kde byl přivítán jako zázrak přírody. Noviny ho nazývaly „mužem budoucnosti“, „nejchytřejším mužem, který kdy žil“. Jeho IQ se odhaduje na 250–300 – rozmezí, kde čísla ztrácejí svůj význam. Ale za těmito čísly se neskrýval bůh, ale chlapec unavený z toho, že je génius.
Nehrál si, neběhal, nebojoval. Místnost byla plná sešitů, knih a vzorců a jeho otec, profesor psychologie, byl přesvědčen, že jeho syn může být vychován s dokonalou myslí. Jeho matka byla hrdá, sousedé žárlili a novináři se hrnuli dovnitř. Ale co se stane, když je váš mozek o desítky let napřed před vaším srdcem? Když od vás celý svět očekává nemožné a vy chcete být jen obyčejný?
V jedenácti letech přednášel profesorům o čtvrté mocnině množin a nemohl pochopit, proč nevidí to, co je zřejmé. V šestnácti absolvoval Harvard, ale necítil žádnou radost. V sedmnácti učil na Texaské univerzitě, ale od prvních týdnů si uvědomil, že je nesnesitelné být chlapcem, kterému dospělí závidí. Utekl.
Jednoho dne řekl novináři: „Chci žít někde, kde nikdo nebude vědět, že jsem Sidis.“
Ale kam uniknout své mysli?
Byl viděn na shromážděních. Vystupoval proti válce, proti autoritě, proti jakémukoli systému, který z člověka dělá nástroj. Byl zatčen v Bostonu a odsouzen – ne pro své myšlenky, ale pro svou neschopnost mlčet. Po roce v sanatoriu zmizel. Pracoval jako operátor počítacího stroje, psal knihy o kosmologii, historii a jazycích pod pseudonymy. Sám, bez povšimnutí, zapomenutý.
A přesto – zvláštní pocit: jako by se konečně stal sám sebou. Bez tlaku, bez očekávání, bez zvědavých očí. Procházel se ulicemi a v duchu počítal data – dokázal během vteřiny říct, na který den v týdnu připadá 23. duben 1421. Pro něj to bylo jako dýchání. Ale kdo teď to dýchání potřeboval?
Nalezli ho v roce 1944 – v laciném pokoji, obklopený papíry a tichem. Mozkové krvácení. Bylo mu čtyřicet šest let. Na stole – poznámka o původu vesmíru, koncept dopisu a výpočty životů planet. Nezanechal žádnou závěť, neměl rodinu. Jen záhada: proč člověk schopný pochopit nekonečno nikdy nenašel smysl ve svém vlastním životě?
Možná proto, že intelekt bez lásky je jako dalekohled bez hvězd. Zvětšuje prázdnotu.
Nebo možná proto, že svět nemůže přijmout ty, kteří chápou, jak věci fungují, příliš brzy.
Ironie osudu: ten, kdo dokázal předpovědět den v týdnu v daný den, nedokázal předpovědět den svého vlastního mlčení.
A kdyby se ho někdo zeptal, jestli je šťastný, pravděpodobně by jen pokrčil rameny.
On, nejchytřejší člověk na zemi, se nikdy nenaučil s tím žít.
Ale možná právě proto o něm stále mluvíme – s úctou, se smutkem, s nepochopením.
Stál před zrcadlem a upravoval si kravatu. A zdálo se, že tam poprvé nevidí génia, ale člověka.
………………………………………………………………………………………………….