Podívala se na svůj odraz v zrcadle – příliš hladký, příliš cizí. Tvář, jejíž tvorba stála měsíce bolesti, miliony dolarů a celý její minulý život. Rafaela Moreno. Jméno znělo jako šepot hedvábí, ale skrývalo dunění kulek, křik a pach krve. Nikdo z klientů jejích luxusních madridských kosmetických salonů netušil, že za tímto bezchybným obrazem se skrývá bývalý mexický drogový barón Rafael Moreno – muž, kterého Interpol sedm let považoval za mrtvého.
Všechno to začalo ten večer, když jeho dům na okraji Guadalajary páchl spálenou kávou a zradou. Diego Vargas – jeho pravá ruka, jeho milenec, jeho zkáza – seděl naproti ní, díval se jí přímo do očí a usmíval se až příliš klidně. Rafael cítil, že něco není v pořádku: zbraň byla ve stole, telefony byly vypnuté a venku bylo příliš ticho. Když dveře explodovaly s výkřikem „Interpol!“, uvědomil si, že je příliš pozdě. Svět se scvrkl v krátkém záblesku světla a kvílení sirén. O hodinu později bylo v jeho sídle nalezeno tělo, spálené k nepoznání. Jenže to nebyl on. Skutečný Rafael už ležel na operačním stole v pohraniční klinice v Tijuaně, kde ho čekal druhý porod.
Bolest. Dlouhá, viskózní, jako roztavený kov. Týdny se on – nebo ona – nemohla podívat na sebe. V zrcadle stál duch. Hlas změkl, tělo se změnilo, ale uvnitř stále žil ten, kterému se přezdívalo La Sombra. Ironií osudu je, že aby zmizel, stal se viditelnějším než kdy dřív. Španělsko jí poskytlo útočiště a nový život. Síť salonů „Reina del Sol“ rostla, její klienti bohatli a stejně tak i její peníze. Nikdo se neptal, odkud pocházejí.
Ale minulost nerezaví. Dýchá pod kůží jako jedovatý had.
Všechno to začalo něčím malým – časopisem, který zveřejnil fotografii nové „ikony krásy“. Diego Vargas, nyní bezpečnostní poradce v Kolumbii, ten pohled viděl. Právě ten pohled. Příliš živý na to, aby to byla náhoda. Nevěřil na náhody a měl pravdu. O dva týdny později se v jednom z jejích salonů objevila nová klientka – vysoká, v obleku, s květinami v ruce. „Señora Moreno?“ zeptal se a něco v jeho hlase se třáslo.
„Promiňte mi, pletete si mě s někým jiným.“
„Možná,“ odpověděl, „ale jen s mrtvým člověkem.“
Svět kolem ní se znovu zúžil. Srdce jí bušilo tak hlasitě, že ho slyšela až v spáncích.
Raffaella věděla: kdyby to zjistil, byl by to konec. Ale bylo zvláštní, jak křehký se strach zdál, když se v něm znovu rodila síla. Vrátila se k tomu samému Stínu, před kterým uprchla. Jenže teď tento Stín nosil parfém a usmíval se. O týden později Vargas zmizel. Tisk o tom informoval jako o nehodě.
Ale Rafaela věděla: nic nezmizí bezdůvodně.
Stála u okna, dívala se na světla Madridu a přemýšlela – kým se teď stala? Ženou, zločinkyní, mstitelkou, nebo prostě člověkem, který chce žít? Mohl by člověk skutečně zemřít, když v něm stále přetrvává vzpomínka? Nebo bylo vzkříšení jen pokračováním trestu?
Druhý den ráno si oblékla bílé šaty a šla k zrcadlu. Světlo jí jemně dopadalo na tvář, jako omluva. Stejná pleť, stejné oči, stejný pohled, jen teď – beze strachu.
Přejela prsty po skle, jako by se loučila se svým odrazem, a zašeptala:
„Už nejsi stín. Jsi světlo, které si vzala sama sobě.“
Ale v hlubinách jejích zornic se stále mihotalo něco temného.
A možná to byla její pravá svoboda.
………………………………………………………………………………………………….