Voda šplouchala v dřezu, zatímco jsem zamyšleně obracela kuřecí prsa v rukou. Nic zvláštního – obyčejný večer, obyčejná večeře. Maso vypadalo dokonale: narůžovělé, pevné, jako by bylo čerstvě z farmy. Ale jakmile jsem ho držela pod tekoucí vodou, stalo se něco, co mě dodnes znechucuje.

Kuře se doslova začalo rozpadat na tenké vlákna. Ne trhalo se – spíš se rozplétalo, jako stará látka. Když jsem po něm přejela prstem, polštářky se cítily, jako bych procházela vlhkou vatou. Maso neodolalo noži – prostě se drolilo, jako by někdo zapomněl na život v něm. Otřásla jsem se. Co to vlastně bylo? Jídlo? Nebo chemikálie maskované jako bílkoviny?

Nejdřív jsem si myslela, že je to moje chyba – možná jsem ho držela pod vodou příliš dlouho. Ale ne, struktura už byla zničená. Když jsem do prsou nařízla, vnitřek nepřipomínal maso, ale spíše syntetickou výplň z levných polštářů. Všechno se ukázalo jako jasné: tohle nebylo maso „z farmy“, ale produkt tovární mutace.

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Sedl jsem si k notebooku a začal hledat. A uvědomil jsem si, že nejsem sám. Lidé po celém světě sdíleli podobné příběhy: maso, které se natahovalo, drolilo, nevonělo, nevařilo se, nespalovalo. Říká se mu různě – „gumové kuře“, „mutantní maso“, „špagetový syndrom“. Zní to dobře, že? Ale jíst to je děsivé.

Odborníci vysvětlují: je to výsledek zrychleného chovu brojlerů. Ptáci jsou vykrmováni tak, aby za šest týdnů přibrali na váze, která by v přírodě trvala měsíce. Hormony, antibiotika, proteinové injekce – to vše kvůli rychlosti. V důsledku toho se svaly ptáků nestihnou vyvinout, vlákna se „rozpadají“ a mění se v houbovitou hmotu.

Víte, co je nejcyničtější? Tento druh masa se často prodává jako „prémiový“. Obal je hezký, s popisky jako „z farmy“, „bio“ a „přírodní“. Ale uvnitř je něco, co kdysi bylo živé, ale teď vypadá spíš jako biomateriál. Aby maso vypadalo lákavě, je „nafouknuté“ roztoky fosfátů a solí, aby se zvýšila jeho hmotnost. Kupujeme vodu obarvenou na růžovo.

„No tak, přeháníš,“ řekl můj manžel, když jsem mu to řekla.
„Chceš si to sama vyzkoušet?“ odpověděla jsem.
Zvedl kousek, zmáčkl ho a on se prostě rozpadl. Oba jsme ztichli.

Kolikrát jsem takto uvařila kuře, aniž bych si všimla háčku? Kolikrát jsem ho krmila svým dětem v domnění, že jim dávám zdravé bílkoviny? Cítila jsem se nesvá. Koneckonců, pokud se změnila samotná struktura masa, co se bude dít v nás po večeři?

Četla jsem dál. „Syndrom dřevěného hrudníku“, „myopatie brojlerů“, „maso na špagety“ – to jsou nyní oficiální diagnózy v drůbežářském průmyslu. Vědci připouštějí: polovina veškerého kuřete na trhu trpí těmito anomáliemi. A producenti mlčí. Proč strašit zákazníky, když není v dohledu žádný zisk?

Nejděsivější je zjištění, že i drahé restaurace, které podávají „bio kuře“, by mohly podávat stejný kus biomasy z velkochovů. Šéfkuchaři přiznávají: najít skutečnou drůbež je téměř nemožné. Všechno se pěstuje rychle, pod lampami, bez pohybu. Maso je bez života.

Po tom večeru jsem přestal kupovat kuře v supermarketu. Našel jsem malou farmu, kde kuřata skutečně běhají po zemi. Ano, je to dražší. Ale chuť je jiná. Skutečná. Textura je hustá, vůně připomíná dětství, kdy babička smažila kuře na litinové pánvi a celý dům se naplnil jeho vůní.

Od té doby vnímám jídlo jinak. Doslova. Zkoumám vlákna, čichám k nim, kontroluji, jestli nejsou až příliš dokonalá. Skutečné jídlo nemá být bezchybné – má život, nedokonalost, texturu. A to, co vypadá dokonale, je často mrtvé.

Někdy si říkám: možná to není jen o mase. Možná to je o nás. I my se honíme za rychlostí, efektivitou, dokonalým obrázkem – a sami se stáváme „špagetovými lidmi“. Bez chuti, zrychlenými, přizpůsobenými systému.

Když jsem vyhodil to kuřecí prso, cítil jsem zvláštní úlevu. Jako bych nevyhodil maso, ale iluzi. Iluzi, že všechno je pod kontrolou, že to, co se prodává jako „čerstvé“, je skutečně živé.

Teď, pokaždé, když otevřu ledničku, se ptám sám sebe: co vidím – jídlo nebo produkt?
A proč mezi nimi už není rozdíl?

………………………………………………………………………………………………………….