Obývací pokoj s otevřeným prostorem na ostrově byl téměř úplně tmavý – jen slabá záře lampy, která chvěla stíny. Stála jsem u zdi, dech mi lapal po slaném karibském vzduchu. Vešel, oblečený v obleku a vypadal chladně, jako z noční můry. Řekla jsem: „Prosím… ať je to jinak.“ A on jen hlouběji vdechl vůni mé úzkosti. Podle Giuffreové se tehdy, v roce 2002, na ostrově Jeffreyho Epsteina poprvé setkala s politikem – „premiérem“, který nechtěl prozradit své jméno.

Scéna se odvíjela rychleji, než stačila zpracovat. Přiblížil se, její hlas se třásl: „Nedělej…“ – a všechno, jasné a monochromatické, se v náhlém trhnutí rozplynulo. „Znovu mě chytil za krk a stiskl mi dech,“ vzpomíná. „Dokud jsem neztratila vědomí.“

A pak přišel zvrat: ukázalo se, že ten, kterého vnímala jako svého spasitele, Jeffrey Epstein, nezasáhl. Řekl: „Je to součást tvé práce.“

Slyším, jak její myšlenky přehlušuje výkřik: proč žádná pomoc, když všechno kolem ní křičelo o pomoc? Proč se důvěra stává klecí? Říká: „Klečela jsem a prosila ho: ‚Pomoz mi, prosím, neber mě k němu zpátky.‘“

Odpovědí bylo ticho a chladný pohled, jako rozkaz: „Buď moje.“ Pak – ta samá chatrč, letadlo „Lolita Express“, obavy z nevyhnutelnosti: vzpomínala, jak seděla a dívala se z okna na moře, vyděšená, že dovnitř znovu vstoupí.

„Někdy to dostaneš,“ bylo řečeno tiše, jako věta.

Už tam nebyl žádný klid: nastalo zatmění. Jeho úzký svět se stal jejím peklem a on – režisérem jejího strachu. Částice světla lampy jako by odrážely skelné oči onoho muže.

Vkrádaly se myšlenky: co je děsivější – okamžik násilí, nebo okamžik zrady důvěry? Když úder nezazní jen z pěsti, ale i ze slov: „Jsi moje.“ A pak ticho. A není žádného zakončení. Ve svých pamětech Nobody’s Girl: A Memoir of Surviving Abuse and Fighting for Justice, vydaných po její smrti, popisuje situaci jako prózu bolesti, šifru strachu a ticha.

cbsnews.com

„Proč já?“ ptala se sama sebe.
„Protože jsi tam byla.“ Odpověď nepadla.

A pak přišlo vyvrcholení: když už nemohla mlčet, uvědomila si, že síla se nenachází vždy v pěsti, ale v tichu. Viděla jeho spokojený pohled, když ji zbavoval posledních iluzí. „Smál se, když ho to bolelo,“ píše.

A uvnitř zazněla srdcervoucí struna: „Jestli přežiju…“

Přežila. Ale platila za to cenu každý den. A pak si uvědomila, že její spása nespočívá v někom vnějším, ale v ní samotné.

V zrcadle končícím – stejná lampa, stejný stín, ale jiná barva. Stojím u zdi, dýchám zdravý vzduch a říkám: „Prosím… ať je to jinak.“ A vlastně nezáleží na tom, jestli přijde. Protože teď držím své světlo – sebe sama.

……………………………………………………………………………………………………………