Nemohl tomu uvěřit – je to pravda? Lidé v 21. století, ve věku filtrů a Photoshopu, se smějí ženě, která žila před stoletím a půl. Princezně, která kdysi doháněla muže k šílenství. Ženě, pro kterou se lidé stříleli.

Na starých fotografiích je to ona. Fátmeh Chánum, dcera šáha Kadžara. Její pohled je přímý, ne koketní. Její tělo není vytříbená linie, ale živé, plné, jako perská poezie. A ano – knír. Právě ten, kvůli kterému by ji dnes v komentářích ušlapali.

Ale tehdy, v 19. století, knír nebyl vadou, ale ozdobou. Symbolem ženskosti, zralosti, ušlechtilosti. Obočí splývající do jedné linie bylo považováno za znamení čistoty a inteligence. Svět ještě nebyl nakažen virem „nekonečné korekce“ a těla patřila sama sobě, ne pohledům ostatních.

Říkali jí Esmat al-Dawla – „čest státu“. Psala básně, hádala se s muži a před svým otcem, šáhem, se objevila bez odhalení. Byl to skandál. Žena, která se nebála mluvit. V harému, kde tisíce hlasů tlumilo hedvábí, její hlas duněl jako čepel.

Říká se, že třináct mužů její odmítnutí nepřežilo. Někteří z hrdosti. Někteří z neopětované lásky. Legenda? Možná. Ale každá legenda se rodí tam, kde se obyčejné ženy neodváží být svobodné.

Nebyla „kráskou“ podle našich měřítek. Nehodila se do kalupu Instagramu ani hollywoodského úsměvu. Ale možná problém není v ní, ale v nás? Proč se dnes tak snadno smějeme vzhledu ostatních, jako bychom tím zachraňovali své vlastní křehké sebevědomí?

Někdy se zdá, že čas se točí v kruhu. Tehdy byly ženy skryty za závoji; teď jsou skryty za filtry. Tehdy ideály diktovali muži; teď algoritmy. A v obou případech žena platí stejnou cenu: sama sebe.

Jednoho dne jsem se u staré fotografie zdržela déle, než jsem zamýšlela. Ne na kníru, ne na tvaru obličeje – ale na očích. Bylo na nich něco nepochopitelně moderního. Ta samá výzva, která rezonuje věky: „Směješ se mi, protože se bojíš být sama sebou.“

A najednou jsem si uvědomila – není to ona, kdo je vtipný. Vtipné je, že svět se stal tak závislým na souhlasu ostatních, že už nedokáže rozpoznat sílu za hranicemi známého standardu.

Někde v Teheránu stále stojí zrcadlo, do kterého se dívala. Možná odráží nejen tvář princezny, ale i éru, kdy ženy mohly být samy sebou beze strachu. Éru, kterou jsme ztratili pod vrstvami retuší.

Dnes je její fotografie znovu sdílena – jako mem, jako kuriozita, jako „příklad podivných standardů minulosti“. Ale možná jsme to my, kdo jsme tou kuriozitou? My, kteří měříme krásu počtem lajků a hladkostí naší pleti.

Nepotřebovala filtry, aby se stala legendou. My ano.

A když se na tyto staré fotografie podíváte bez výsměchu, neuvidíte v nich cizí ženu, ale odraz toho, kým bychom mohli být – kdybychom se přestali bát vlastní pravdy.

Koneckonců, legrační není, že princezna měla knír. Legrační je, že nemáme odvahu být sami sebou.

……………………………………………………………………………………………