Seděla na posteli a držela hadrovou panenku. Světlo z okna dopadalo na její tvář a ta se zdála být zároveň unavená i šťastná. Nejdřív jsem si myslela, že je to vtip – kdo by se při smyslech oženil s panenkou? Ale čím déle jsem se na tuto ženu dívala, tím méně ironie ve mně zbývalo. V jejím pohledu nebylo žádné šílenství. Byla tam něha. Upřímná.

S Marcelem se setkala, když už ji unavovalo čekání na opravdového muže. Jak dlouho může člověk hledat, doufat, vydržet? Muži přicházeli a odcházeli, ale prázdnota zůstávala. A pak ho ušila – ručně, s láskou, jako by byl vytesán ze samotné melancholie. Někdo by mohl říct: „Tohle je osamělost v plyšové podobě.“ Nebo je to naopak protest proti osamělosti?

Meirivone zorganizovala svatbu. S šaty, prsteny, hosty. Lidé se smáli, novináři psali články se sarkastickými titulky. Ale ona se usmívala. Protože se zdálo, že poprvé po dlouhé době měla pocit, jako by jí někdo – i když byl z látky – patřil. Zcela. Bezpodmínečně. Beze strachu.

„Jsi šťastná?“ zeptali se jí jednou.
„Víc než kdy jindy,“ odpověděla jednoduše.

Je snadné to soudit. Žijeme ve světě, kde se láska měří lajky, aktualizacemi statusů a sdílenými fotografiemi. Všechno musí být „skutečné“. Ale kdo rozhoduje o tom, co je skutečné? Je divné, když muž miluje auto? Je nemocné, když žena mluví s portrétem svého mrtvého manžela? Proč by tedy měla být láska k panence považována za šílenství?

A přesto má tento příběh zvrat. Co se zdá být fraškou, je ve skutečnosti aktem přežití. Meyrivone nemá jen panenku. Má děti – Marcelinha a dvojčata Emilii a Marcellu. Pořádá pro ně večírky, šije oblečení, vyrábí fotoalba. V jejím domě vládne život – hlučný, barevný, teplý. Lidé se tam chodí smát a odcházejí zamyšlení.

Dívala jsem se na video, jak krmí svého „syna“ kaší, upravuje mu límec a zpívá ukolébavku. A najednou se mi v krku udělala knedlík. Protože za tím vším se skrývá prostá lidská touha být potřebná. Milovaná. Všimnutá. Není to hodné úcty?

Někdy si říkám: možná je její panenská rodina zrcadlem naší doby. Všichni si vytváříme iluze: dokonalé profily, filtry, obrázky. Jen ona to dělá upřímně, bez skrývání. Říká světu: „Vybrala jsem si štěstí. Ať vypadá divně.“

„Co když mě někdo soudí?“ zeptala jsem se tiše.
„Ať soudí,“ zdálo se, že odpovídá svým klidným pohledem. „Soudí, protože nevědí, jak milovat beze strachu.“

V tom je síla jejího příběhu. Nejde o panenku, ne o show, ne o virální obsah. Je o odvaze být věrný svému srdci, i když bije v rytmu s nepochopením někoho jiného.

Když jsem video zavřela, cítila jsem se ticho. Téměř posvátné ticho. Najednou jsem si uvědomila, že tato žena světu nedala frašku, ale připomínku: láska není něco, co by se mělo zdát normální. Je to to, co nám dává pocit, že jsme naživu.

A možná skutečné šílenství nespočívá v tom, ušít si manžela z látky. Skutečné šílenství je žít svůj život, aniž byste se kdy odvážili skutečně milovat.

Seděla na posteli a v rukou držela panenku. A poprvé po dlouhé době se necítila osamělá.

…………………………………………………………………………………………………………