Uprostřed stálo piano, černé jako zrcadlo, odrážející lustry a tváře těch, kteří byli zvyklí na potlesk bezdůvodně.
„Můžu si zahrát za jídlo?“ opakovala dívka a svírala batoh, z něhož vykukoval potrhaný notový zápisek. Místností se rozléhal smích – lehký, křišťálový, jako cinkání sklenic.

„Holka, tohle je soukromý večer,“ řekl číšník a mírně se naklonil k někomu nakažlivému.
„Umím hrát,“ odpověděla tiše.
„Samozřejmě, drahoušku. Každý umí,“ zasmála se žena s platinovou srstí, „zvlášť hladoví.“

Jmenovala se Amelia. Bylo jí dvanáct let. Šest z nich na ulici. Její matka zemřela, otec zmizel. Zůstalo jen staré piano v sirotčinci a vzpomínka na její prsty, které jí přejížděly po klávesách, jako by to byl sníh.
Viděla to piano v okně restaurace, jako volání, jako příslib tepla.

Už ji skoro odvedli ven, když se ozval mužský hlas:
„Počkejte. Ať to zkusí.“
Všichni se otočili. Byl to majitel podniku. Měl na sobě perfektně ušitý smoking a v jeho pohledu bylo vidět mírné podráždění smíchané se zvědavostí.
„Jen chvilku,“ dodal.

Amelie přistoupila ke klavíru. Ruce se jí třásly. První tóny byly váhavé, jako by člověk dýchal v chladu. Ale po pár vteřinách se něco stalo.
Hudba – tichá, hluboká, jako dětská modlitba – naplnila místnost. Lidé přestali mluvit. Dokonce i číšníci se zastavili a drželi tácy ve vzduchu.

Nehrála noty – mluvila. O ztrátě, o hladu, o tom, jak i ve tmě slyšíte světlo.
Klávesy pod jejími prsty zvonily jako sklo a s každým akordem se jí v páteři narovnala hrdost.

Někdo plakal. Žena s platinovými vlasy – ta samá – se naklonila dopředu a nevěřila svým očím.
„Ach, můj bože…“ zašeptala.
Hudba utichla uprostřed věty, jako by někdo přestal dýchat. Ticho. Pak bouřlivý potlesk.

A najednou – falešný obrat.
„Skvělé,“ řekl majitel, „ale bohužel tohle není místo pro pouliční představení.“
Hodil jí bankovku na klávesy.
Zvuk papíru o dřevo byl jako facka.

Amelie se na něj dívala. Dlouho.
„Nehrála jsem pro peníze,“ řekla. „Hrála jsem, abyste si vzpomněli, jaké to je mít hlad.“
A odešla.

Uplynul rok. Na tom samém klavíru teď stála plaketa: „Na památku dívky jménem Amelia.“ Majitel nikdy nevysvětlil, proč si plaketu objednal. Říkalo se, že po tom večeru prodal polovinu svých akcií a založil nadaci pro děti bez domova.
A klavír dál hrál každý pátek.

Někdy v prázdné místnosti.

Když slyším hudbu na ulici, pamatuji si její pohled – ne prosebný, ne žalostný. Prostě přímočarý.
Nechtěla jídlo. Chtěla být slyšena.
A možná je celý tento svět jen dítě u dveří luxusní restaurace, které šeptá:
„Můžu si zahrát o jídlo?..“