Svírala náustek jako záchranný kruh. Operační sál voněl sterilním kovem a antiseptikem, ale vzduch se chvěl ne strachem, ale hudbou. Trubice klarinetu se leskla v jasném světle lamp, odrážela chirurgické nástroje a zdálo se, jako by mozek sám zpíval a reagoval na každou notu.

„Připravena?“ zeptala se chirurgyně.

„Ano… zkusme to,“ odpověděla tiše.

První zvuk byl váhavý. Pak ale její prsty – donedávna chvějící se jako listí ve větru – našly rytmus. A operační sál, kde vteřiny obvykle voněly smrtí a přesností, se náhle naplnil dechem života.

Parkinsonovou chorobou trpěla mnoho let. Každé ráno začínalo bojem: zapínání knoflíku, nalévání čaje, držení lžičky. Jednoduché věci se proměnily v maraton. Když jí byla nabídnuta operace implantace elektrod přímo do mozku, zaváhala. Ale myšlenka, že by mohla znovu hrát – ne pro jeviště, ale pro sebe – převážila nad jejím strachem.

Chirurgové vyvrtali dva otvory – drobné, ale osudné. Skrze ně, jako portály, vstoupili do samotného srdce její nemoci. A když se elektrody dotkly správných míst, něco se změnilo. Pohyby její pravé ruky se staly měkčími, přesnějšími. Klarinet zareagoval – jasným, rovnoměrným zvukem.

„Slyšíte to?“ zvolal jeden z asistentů.
„To není nástroj,“ usmál se chirurg. „Hraje to mozek.“

V tu chvíli pocítila něco zvláštního: jako by někdo uvnitř ní přepnul vypínač a po letech pološera rozsvítil světlo. Její tělo, dříve uvězněné v kleci, si pomalu vzpomínalo, jaké to je být svobodný.

O několik minut později došlo k falešnému obratu. Jeden ze senzorů selhal a její ruka se znovu třásla. Zvuk se přerušil, nota se rozpadla na výkřik. Lékařka zastavila stimulaci. Ticho padlo na všechny jako deka úzkosti. Ale místo zoufalství se objevil úsměv.
„Znovu,“ řekla.
A začalo to znovu. Tentokrát čistěji, silněji, sebevědoměji.

Hudba jí vrátila kontrolu, jako by každá nota byla kanálem mezi jejím mozkem a tělem. Lidé si často myslí, že chirurgie je chladná věda. Ve skutečnosti je to ale umění. A toho dne se operační sál proměnil v koncertní sál, kde dirigentem nebyl člověk, ale samotný život.

Po operaci jí byl do hrudníku instalován malý generátor – zařízení, které bude udržovat její rytmus po dalších dvacet let. Reguluje stimulaci mozku jako neviditelný metronom. Někdy žertuje: „Teď mám svůj vlastní vnitřní orchestrální systém.“

Někdy se v noci stále budí a kontroluje, jestli se třes nevrátil. Ale místo známého strachu se ozývá zvuk: tichý, jasný, rovnoměrný. Vezme klarinet a hraje. Ne nahlas, jen pro sebe.

Je to zázrak medicíny, nebo vůle hudby? Možná obojí. Koneckonců, kde končí věda a začíná duše?

Když poprvé odcházela z nemocnice, vítr jí zachytil šátek a ten se vířil ve vzduchu, jako by opakoval její nový rytmus. „Už můžu zase tančit,“ řekla tehdy a vzhlédla k obloze.

Hudba, která začala hrát na operačním sále, stále zní – ne v trubici klarinetu, ale v ní.
A možná právě tak zní vítězství mysli nad sebou samou.