…Za úsvitu, kdy vzduch v Mpumalangě stále voní rosou a železem, klouže sluneční paprsek po svahu starobylého útesu. A najednou vidíte – ne prasklinu, ne promáčklinu, ale stopu. Obrovskou. Lidskou. Jako by tudy včera prošel někdo gigantický a zanechal otisk v pevném kameni. Nemožné? Právě proto je nemožné od ní odtrhnout oči.

Téměř metr dvacet dlouhý, chodidlo dokonale tvarované, prsty definované, klenba chodidla. Geologové říkají – eroze, náhoda, optický klam. Ale srdce se logice brání. Koneckonců, takových „náhod“ existují po celém světě desítky.

V Thajsku, v provincii Chiang Mai, mniši vedou poutníky ke stopám, o kterých věří, že jsou kroky předka. V Mexiku, v nadmořské výšce jeden a půl kilometru, se zdá, že otisky bosých nohou stoupají po útesu k nebi. V Bolívii, v Toratore, je stopa o velikosti auta. A v Indii, na úpatí chrámu, jsou dvě obrovské stopy připisované samotnému Višnuovi. Někteří věří. Jiní měří pravítkem. Další mlčí – linie jsou příliš přesné, křivky příliš živé.

„Je to hra větru a vody,“ říká profesor geologie.
„A co když ne?“ ptám se.
Usmívá se, aniž by odpověděl. Pod vrstvou vápence se skrývá příliš mnoho tajemství.

Někdy je věda jako zavřené okno: propouští světlo, ale ne čerstvý vzduch. Koneckonců, pokud připustíme, že tyto stopy mohly být vytvořeny tvory – kdo to byli? Starověcí lidé kolosální velikosti? Nebo mytičtí „synové Boží“ zmínění v knize Henochově? Možná je to prostě symbol – jako podpis zanechaný v čase?

Skeptici si jsou jisti: je to výsledek zvětrávání, „vtip“ přírody. Ale některé otisky jsou příliš symetrické, jako by někdo skutečně šlápl a neuvěřitelnou silou rozdrtil skálu. Je tam dokonce pocit tlaku – otisk je prohlouben přesně v místech, kde by normálně noha nesla váhu. Jak to může vítr vysvětlit?

Možná je to všechno o nás. Nesnášíme nejistotu. Musíme všechno měřit, katalogizovat a vysvětlovat. A svět je tvrdohlavý. Zanechává na kameni jizvy, které nám připomínají: ne všechno je určeno k pochopení.

Stojím před tímto otiskem, prsty na nohou se dotýkají studeného povrchu. Je hladký jako sklo a voní po dešti. Kolik milionů let tu leží? Kolik očí se na něj dívalo přede mnou? Možná to není otisk. Možná to není otisk nohy, ale něčí myšlenky, zmrazené v žule?

Ticho v horách je tak husté, že slyšíte, jak skála praská od změny teploty. Zdá se, že když se pozorně zaposloucháte, slyšíte ozvěnu kroku – ne lidského, ale velmi známého. Koneckonců, každý z nás také zanechává stopu. Jen není vždycky v zemi.

…A najednou myšlenka: co když všechny tyto „titánské stopy“ nejsou o minulosti, ale o nás samotných? Ne připomínka obrů, ale varování, že každý krok se může stát věčným, pokud je učiněn s cílem.

První sluneční paprsky se dotknou otisku a ten se zableskne zlatem.
Kámen mlčí, ale zdá se, že říká:

Pamatuj si – ať jsi kdokoli, země si pamatuje všechno.