Vzpomínám si na vůni prachu, když jsem poprvé četl o objevech v mexických horách. Vůně jako starověká země, nedotčená miliony let. Tam, mezi pískem a sopečnou horninou, byly v 60. letech 20. století nalezeny nástroje, které neměly existovat. Byly datovány na dvě stě padesát tisíc let. Příliš staré na to, aby se Darwin neotřásl. Vědci, kteří je objevili, zmlkli. Nebo byli k tomu nuceni.

Měli jste někdy pocit, že celá historie je jen sada, jejíž pravda je skryta v zákulisí?

V 19. století, kdy Evropa stále voněla uhlím a železem, byly ve Francii nalezeny lidské kostry identické s naší. Dva miliony let staré. Dva miliony! Žádná kopie, žádná iluze, žádná metafora. Ale jejich jména byla vymazána z učebnic, jako by nikdy neexistovala. A v Iowě, hluboko v uhelných slojích, kam nikdy nevkročila lidská noha, vykopali kámen s lidskou tváří. Ne vytesané, ale zdánlivě zmrazené v samotné struktuře Země. Tři sta milionů let staré. Zkuste to pochopit: zatímco tento kámen ležel ve tmě, dinosauři ještě neexistovali. A přesto se někdo na svět díval očima jako ty naše.

«To není možné.»

«Ale bylo nalezeno!»

«Pak bylo nalezeno nesprávně.»

Tak se zrodilo vědecké mlčení.

V roce 1844 byla v Gruzii nalezena zlatá nit a železný hřebík v pevné skále staré téměř čtyři sta milionů let. Kdo držel tento hřebík, když podle všech učebnic tehdy na Zemi vládly ryby?

V Tanzanii jsou ve zkamenělé lávě lidské stopy. Jsou staré čtyři miliony let. Nepatří to otisky opice ani hominida. Patří to lidské stopy. A přesto to «nezapadá do chronologie».

Historie je jako muzeum, kde je polovina sálů zavřená. Na dveřích je jen cedule: «Probíhá rekonstrukce. Nevstupovat.»

Ale nejpodivnější nejsou fakta, ale ticho, které je obklopuje. Kostry zapuštěné do skály. Kovové nádoby vytažené ze šest set milionů let staré skály. Mince, které spadly ze čtyř set tisíc let starého uhlí. Každý z těchto artefaktů je jako výkřik jiné civilizace, o které bychom neměli vědět.

Nebo je možná všechno špatně? Možná si někdo hrál s časem, jako sochař s formou? Možná historie není přímka, ale spirála, kde jsme jen jednou ze zatáček a další přišli před námi?

V roce 2000 byly v Jižní Africe nalezeny kovové koule – dokonale vyleštěné, s jemnými liniemi, které moderní technologie nedokáže replikovat. Byly staré téměř tři miliardy let. Když byly otevřeny, neodhalily uvnitř nic. Prázdnotu. Nebo záhadu. Někdy jsou to jedno a totéž.

Neříkám, že se Darwin mýlil. Možná prostě viděl příliš malou část obrazu. Jako muž stojící na úpatí hory a rozhodující se, že za mraky nic není.

Anebo se možná někdo rozhodl, že pro lidstvo je snazší věřit v náhodnou evoluci než ve věčný návrat. Snadnější je považovat se za vrchol stvoření než za článek v řetězu, který se táhne přes propast miliard let.

Někdy se mi zdá, že Země je živoucí vzpomínka. Zaznamenává všechno. Jen to nedovolí každému přečíst.

A když vidím starodávné stopy zamrzlé vedle stop dinosaurů, myslím si:

Co kdybychom nebyli první?

Co kdyby všechno, čemu říkáme „začátek“, už kdysi bylo koncem?..

…A pak zase vůně prachu. A ticho.
Stejné ticho, jaké bylo před miliony let.
Stejné ticho, které bude, až budeme znovu zapomenuti.

Historie není to, co vyprávějí. Je to to, co se jim podaří skrýt.