Stál bosý v sluncem rozpálené zemi, s šedou kůží, jako by do něj nasákla samotná poušť. Neměl na sobě nic než útržky látky a desítky let starou krustu hlíny, ztvrdlou jako druhá kůže. Páchl kouřem, zemí a něčím zvířecím – směsicí smrti a života. Tak vypadal muž, který šedesát let nepoznal vodu.

Amu Hadži žil v íránské vesnici Dežga, ale spíše odděleně od ní – v díře vykopané v písku. Jeho dům připomínal doupě divokého zvířete: pár rezavých kanystrů, ohořelé klacky, plechovka s kalnou vodou. Říká se, že v noci dokázal hodiny zírat na oblohu a hovořit s ohněm, jako by mu rozuměl lépe než lidé.

Kdysi byl mladík – čistý, tvrdohlavý, zamilovaný. Ale jednoho dne láska nebyla opětována a toto odmítnutí ho spálilo zevnitř. Odešel. Prostě zmizel. V poušti našel ticho, v bahně klid. A pak – přesvědčení: voda zabíjí. Něco v jeho mysli se změnilo. Přesvědčil se, že čistota není požehnání, ale nebezpečí.

Vyhýbal se dešti a schovával se pod plechovkami, když začala bouře. Nosili mu jídlo, ale jedl jen to, co sám našel: mršinu, shnilé maso dikobraza, odpadky. Jeho žaludek se stal laboratoří pro přežití, jeho tělo archivem mikrobů, které jako by sloužily jako brnění. Lékaři, kteří ho vyšetřovali, byli ohromeni: žádné vážné nemoci. Jeho krevní tlak byl normální. Jeho srdce fungovalo. Jak?

Jednoho dne se místní rozhodli pomoci. „Musíš se umýt, dědo. Tohle není život,“ řekli. Zasmál se. Pak ho unavilo hádat se. A souhlasil. Toho dne mu po těle tekla voda, jako by smývala ne špínu, ale samotný příběh, který si nesl. Lidé se radovali, fotili se a někdo řekl: „Teď je zase člověk.“

A o několik týdnů později zemřel.

Náhoda? Možná. Ale jak si člověk nemůže vzpomenout na jeho slova: „Když se umyji, zemřu.“

Možná to není mystika, ale biologie: po celá desetiletí s ním mikroby žily v symbioze a tvořily přirozený štít. Nebo možná prostě ztratil víru – tu zvláštní vnitřní energii, která ho udržovala při životě. Koneckonců, tělo bez smyslu se rychle vzdá.

Když jsem o něm četla poprvé, cítila jsem se nesvá. Co je děsivější – špína na kůži, nebo špína v duši, před kterou se všichni schováváme pod vůní sprchového gelu a čistých košil? Myjeme si ruce po pobytu venku, ale ne po lhaní. Čistíme si tělo, ale ne myšlenky. On byl pravý opak. Opouští vnější čistotu, aby neztratil svou vnitřní integritu.

Někdy jsou extrémy prostě jinou formou víry.

V noci v poušti, kde už není jeho oheň, vítr šustí pískem, jako by hledal stopy muže, který se bál vody, ale nebál se samoty. A možná byl čistší než my – jen jiným způsobem.

A někde pod vrstvami hlíny stále žije ten mladý muž, který byl kdysi nemilován.