Když Glorii přivezli na vozíku do místnosti, vzduch se jakoby změnil. Místností prošla neviditelná vlna – těžká, hustá, s podivnou kovovou chutí. Zdravotní sestra Susan Kaneová na okamžik zadržela dech, ale nevěnovala tomu pozornost. Pracovat znamená jednat. Defibrilátor, adrenalin, kyslík. Všechno podle protokolu. Protokoly ale nespecifikují, co dělat, když tělo pacienta zároveň páchne česnekem a kovem a jeho kůže se leskne, jako by byla pokrytá olejem.
Glorii bylo třicet jedna. Dvě děti, manžel, život dostatečně dlouhý na tisíc malých každodenních životů. A diagnóza: rakovina děložního čípku, čtvrté stádium. Dva měsíce před tou nocí už věděla, že umírá. Nikdo ale nemohl tušit, že s ní začne umírat celé oddělení.
Když sestra zavedla jehlu, ze stříkačky se valil zápach čpavku. Hustý, štiplavý. Doktorka Gorchinská se přiblížila, nadechla se a uviděla v krvi drobné krystalky, jako střepy skla. „Co to je?“ zašeptala, ale nestihla slyšet odpověď. Susan se zhroutila na podlahu. Gorchinská ji následovala. Pak terapeutka Maureen Welchová. Tři lidé, tři těla, ležící vedle Gloriina těla, které stále dýchalo.
Té noci onemocnělo na oddělení dvacet tři zdravotnických pracovníků. Pět z nich vážně. Gorchinská začala mít záchvaty a později jí byla diagnostikována hepatitida a kostní léze v kolenou. Měsíce o berlích, bezesné noci a stejná otázka: co to bylo? Masová hysterie, jak později řeklo zdravotní oddělení? Nebo něco, čemu jsme prostě nerozuměli?
Gloriino tělo bylo třikrát prohlédnuto. Pokaždé – v rukavicích, s respirátory, téměř s úctou. Lékaři vypadali spíš jako chemici než patologové. A přesto nemohli najít odpověď. Krev obsahovala léky proti bolesti, sedativa a stopy léků proti nevolnosti. Všechno bylo logické. Všechno se dalo vysvětlit. Ale mezi nimi byl i dimethylsulfon. Síra. Sloučenina, která se mohla v těle vyskytovat přirozeně, ale ne v takových koncentracích.
Vědci v Livermorově laboratoři našli stopu: Gloria možná užívala starý lék – DMSO, dimethylsulfoxid. V 60. letech se mu říkalo zázračný gel: zmírňoval bolest, úzkost a únavu. Sportovci si ho vtírali a používal se k léčbě zánětů. Později zjistili, že je nebezpečný. Poškozoval zrak a ničil tkáň. Zůstal však v lékárničkách, stín zmizelé víry v univerzální léky.
Pokud spojíte molekulu DMSO s kyslíkem, získáte dimethylsulfát – jed. Skutečný jed, laboratorní kvality. Jeho páry ničí buňky, paralyzují dýchání a pomalu a nevratně zabíjejí. Zdálo by se, že to je řešení. Gloria si nanesla DMSO na kůži; pod vlivem kyslíku a elektrických šoků defibrilátoru se látka přeměnila na dimethylsulfát a jeho páry otrávily své okolí. Všechno to sedí. Téměř.
Téměř – protože chemie je tvrdohlavá. V reálném životě je taková transformace nemožná. A otrava dimethylsulfátem se projevuje po hodinách, ne minutách. Ale co to pak bylo? Tělo, které vypustilo jed? Organismus proměněný nemocí a léky v chemickou laboratoř? Nebo to byl kolektivní strach, který proměnil obyčejný zápach v hmatatelnou hrůzu?
Představuji si tu noc. Chlad neonových světel, šustění rukavic, krátké fráze – „nabít 200“, „vdechnout“, „žádný puls“. A ten zápach. Ten samý, který pronásledoval lékaře ve snech ještě týdny poté. Možná to nebyla chemie, ale samotná smrt? Je to způsob, jakým se lidské tělo na poslední chvíli změní a uvolní něco, co nemůžeme ani vidět, ani měřit?
„Byla jako někdo jiný,“ řekla později jedna ze sester. „Zářila.“ Ne v mystickém smyslu – její kůže odrážela světlo, jako by pod ní bylo sklo. Možná to byla iluze vyvolaná unavenýma očima. Nebo možná okamžik, kdy život opouští tělo, skutečně může zkreslit realitu.
O několik let později nikdo nedokázal dát definitivní odpověď. Teorie následovaly jedna za druhou jako vlny. Masová hysterie. Chemická reakce. Vzácná nemoc. Faktem ale zůstává: dvacet tři lidí zažilo totéž, současně, ve stejné místnosti.
Jméno Glorie Ramirezové se dnes stalo legendou – „toxickou ženou“, jak ji novináři nazývali. Její příběh balancuje na hranici vědy a mystiky a připomíná nám, jak málo o sobě ve skutečnosti víme. Koneckonců, možná každý z nás je složitou laboratoří, kde se emoce, strach a bolest mísí v reakci nepředvídatelné i od přírody.
Když Gloria zemřela, přístroje zaznamenaly plochou čáru. Bylo po všem. Jen vzduch se dlouho vznášel, sotva znatelný, jako vzpomínka. A možná právě tam zůstal její poslední dech.
A odpověď, kterou nikdo nikdy nedokázal rozluštit.