Stojí před obrazem, jako by před dveřmi, které se nedají otevřít. Dav v galerii je hlučný, někteří se smějí, někteří natáčejí na telefony a on nahlíží dovnitř – nedokáže odvrátit zrak. Lidé jsou na koních… ale ne na koních. Ty krky jsou příliš dlouhé, ty hřbety se zdají být pokryté šupinami. Co kdyby Bruegel skutečně viděl to, co jsme zapomněli?

Vůně laku, tlumené světlo, kroky správců na kamenné podlaze. Všechno se zdá nedůležité, když na vás z hlubin plátna hledí 16. století. Prašné, husté, živé. Zdá se, že toto století dýchá a jeho dech voní tajemstvím.

Ale tajemství je zrádná věc. Neláká tím, co tam je, ale tím, co chybí. Lidé potřebují věřit, že svět byl kdysi větší, děsivější, intenzivnější. Že v něm dinosauři a rolníci, andělé a démoni, skutečně kráčeli vedle sebe, žili na stejném poli, ve stejné scéně.

„Myslíš si, že to jsou opravdu dinosauři?“ ptá se někdo za ním.
„A když ne oni, tak kdo?“ odpovídá, aniž by se otočil.

Tito dva si možná neuvědomují, že nemluví o obraze, ale o člověku – o sobě samých. Protože debata o „dinosaurech na plátně“ se netýká malby. Jde o naši paměť. Nechceme, aby realita byla plochá a předvídatelná. Potřebujeme štěrbiny, kterými může prosakovat úžas.

Brueghel to věděl lépe než kdokoli jiný. Jeho postavy se vždy zdají být na pokraji spánku. Muž s tváří zvířete, dům, který se naklání jako živý tvor, a tato podivná kavalkáda řítící se prachem času. Není náhoda, že byl nazýván umělcem lidové duše: nemaloval očima, ale intuicí davu – jeho strachy, jeho symboly, jeho bolestí.

A přesto… proč najednou vidíme dinosaury tam, kde neexistují? Možná proto, že chceme věřit, že paměť světa je delší než učebnice dějepisu. Že v hlubinách kolektivního vědomí zůstávají obrazy – neurčité, jako dětské sny – tvorů, s nimiž lidé kdysi sdíleli Zemi.

Nebo je to možná jednodušší. Jsme prostě unavení z racionality. Z bezchybného světa, kde je každý detail vysvětlen. Chybí nám záhady, takže je vytváříme z tahů starého štětce.

A pak přichází zvrat: nějaký historik umění nabízí vysvětlení. Říká, že to nejsou plazi, ale jen zkreslená perspektiva, typická pro vlámskou školu. Že umělec, hrající si s formou, zveličil sílu a moc zvířat a vytvořil alegorii lidské slepoty před zázraky. Všechno je logické. Všechno je vysvětleno.

A přesto, když se podíváte, nevěříte tomu. Protože logika nešeptá. Seká sekerou. Ale tady – přesně – to šepot, mihotání, dech mezi tahy.

«Takže to jsou jen koně?» ptá se tiše.
„Jen,“ odpovídá hlas.
Ale „jen“ v tuto chvíli zní jako rouhání.

Udělá krok zpět a barva na plátně se zdá být nepatrně pohnutá. Jako by uvnitř obrazu něco žilo. Možná ne dinosaurus. Možná samotná vzpomínka na svět, kde člověk ještě nerozlišoval mezi zázrakem a realitou. Kde strach a víra byly jedním a tím samým dechem.

Netoužíme my, moderní diváci, znovu získat tuto schopnost – vidět nemožné bez důkazů? Není to snad smysl umění: dát oku důvod k pochybnostem a srdci důvod k pamatování?

Opouští galerii, ozvěna hlasů jiných lidí mu zní v uších. Na obrazovce telefonu je ten samý fragment obrazu, zvětšený do bodu obludnosti. Komentáře pod ním se hádají: „Tohle je důkaz!“ „Faleš!“ „Alegorie!“ Usmívá se. Protože chápe: nikdo se nehádá o Bruegelových tazích štětcem. Všichni se hádají sami o sobě – o hranicích možného.

A možná právě v tom spočívá skutečné kouzlo starého obrazu. Díky němu se cítíme jako svědci něčeho většího než historie. Jako by na nás minulost skutečně mihla skrz barvu… a na okamžik jsme neviděli dinosaury, ale svou vlastní žízeň po úžasu.

A když si na ten okamžik po letech vzpomene, všechno se mu vrátí – vůně oleje, teplá záře lamp a zvláštní pocit, že ho někdo sleduje z hlubin času. A pak se první myšlenka opět stane poslední: co kdyby to tak opravdu bylo?